Na kolejích - MnZ I

Konečně konec, pomyslel jsem si, když skončilo poslední odpolední cviko a já mohl vypadnout ze školy. Venku bylo hezky a sedět v učebně bylo dost deprimující. Vyšli jsme s klukama před školu a dohadovali se, co bychom mohli podniknout - než se ale něco domluvilo, musel jsem tu diskusi opustit. Všiml jsem si totiž, že na lavičce před školou sedí rozvalenej Honza a šklebí se na mě. Nebyli jsme na ničem domluvení a ani nemíval ve zvyku na mě čekat, takže mě to docela příjemně překvapilo. Přihrnul jsem se k němu a zašklebil se na něj taky. "Čekáš na mě, nebo mám pokračovat jinam?" Baťoh měl položenej vedle sebe, takže ještě asi taky nebyl na kolejích.

"Hmm, sedej, kotě!" Zamžoural na mě a kousek se posunul, aby mi udělal místo.

Sedl jsem si na lavičku vedle něj. "Hej, to zní jako že spolu máme vážnou řeč... Provedl jsem něco?" Uculil jsem se na něj.

"Doufej, že ne," zavrčel a s úsměvem přivřel oči.

"Usmál jsem se taky. "No já teda o ničem nevím... Jsem byl celej den ve škole, víííš!"

Honza se rozesmál, položil mi ruku na záda a přitáhl si mě blíž k sobě. "Víš, na co mám chuť?" Mrknul na mě.

To jsem teda žasnul, takhle na veřejnosti náš vztah většinou neventiluje. Lehce jsem do něj žduchl. "Hele, od kdy mě objímáš před lidma? A na co máš chuť - to samozřejmě vím. Takže buď můžeme vyrazit na koleje... anebooo... bychom mohli skočit ještě do školy, ve čtvrtém patře jsou takové zapomenuté záchody, ty snad nikdy nikdo nepoužívá." Tvářil jsem se u toho děsně nevinně.

"Děvko, na co pořád nemyslíš!" Rozesmál se a výchovně mě plesknul za ucho. "A jestli ti vadí, jak se k tobě chovám - no, stačí říct," ušklíbl se.

"Neper se," zavrčel jsem na něj potichu. "A začals o tom mluvit ty, ne já..."

"Já začal mluvit, to je fakt... Ale ne o tom, na co myslíš ty, prase!" Vyplázl na mě jazyk, pak vstal a hodil bágl na záda. "Pojď, jdeme!" zavelel a čekal, než vstanu.

"Hele, co máš v plánu?" Zeptal jsem se přece jenom trochu opatrně, netušil jsem jak moc dominantní náladu si Honza to odpoledne zrovna pořídil.

"Moc se ptáš, bejby!" Chytl mě za ruku a vytáhl na nohy. "Jdeme!" Usmál se a zjevně se bavil mým nechápavým výrazem.

"Hele, a co jako plánuješ? Kam jdeme? Co se jako děje?" Vyptával jsem se, to prostě nebylo standardní Honzovo chování a netušil jsem, jestli mám být rád nebo ne.

"Uvidíš!" Chytl mě kolem ramen a víceméně mě táhl ulicí. "Jdeme tam, kde jsme nebyli hoodně dlouho, lásko!" Mrkl na mě.

Tak to mi fakt pomohlo, netušil jsem, co Honza myslí. Navíc jsem byl nervózní už jenom z toho, jak mě držel kolem ramen. Mně to teda vůbec nevadilo, ale Honza takové věci před lidmi prostě většinou nedělá. Takže jsem byl celý takový vyjevený a zjevně to na mně bylo vidět, protože Honza se spokojeně křenil a bylo vidět, že mu můj zmatek dělá docela dobře. Navíc, hned na následujícím rohu mi položil ruku na zadek a po oblouku mě natočil do boční ulice. Skvostně se bavil a nehodlal toho nechat." Heej, Hanzi, venku je ještě světlo, co děláš?" Rozesmál jsem se, protože Honzova ruka na mým zadku uprostřed rušný ulice... No nevídáno neslýcháno.

"Směruju svýho kluka na místo určení," zahlaholil a totálně ignoroval vyjevený pohledy pár lidí okolo.

Usoudil jsem, že je prostě opilej, žádný jiný vysvětlení mě nenapadlo. Střepnul jsem mu ruku ze svýho zadku, zastavil jsem se a spustil jsem na něj pomalu a zřetelně. "Hele, prosím tě... Zastav se... Co blbneš, sakra?"

"Nic, buď v klidu." Honza mi odpověděl sice s úsměvem, ale tón zněl normálně. "A navíc," chytil mě za ramena a otočil mě čelem vzad. "Jsme tu!"

"No, upřímně řečeno, v klidu teda moc nejsem. Co vyvádíš? Kam mě to táhneš?" Pak jsem se rozhlídl. "Kdee? Jako tady?" Stáli jsme přímo před vchodem do pubu.

"Jasný, co sis myslel, miláššku?" Zavrněl Honza a popostrčil mě. "Tak šup, jdeme dovnitř!"

"Počkej, a to na mě jako čekáš před školou, omatláváš mě před lidma... A to všechno jenom proto, že jdeme do pubu? Se mi nějak nezdá!" Tvářil jsem se docela podezíravě.

"To je dobře, že se ti to nezdá, protože todle je realita a ne sen, miláčku. Takže nespíš. Nejspíš. Mám tě štípnout?" Zakřenil se Honza zase.

Uvolněně jsem se rozesmál. "Heej, a to jako fakt tak vyvádíš jenom kvůli tomu, že jdeme na pivo?"

"Ne," odpověděl mi Honza už uvnitř. "Jdeme napřed na panáka a pak se uvidí," a plynule se otočil na barmana a navázal. "Dvakrát Jamesona a vodu, Péťo!" A vedle mě do pohodlného boxu. Podezírám Honzu, že zná každý irský pub ve střední Evropě a veškerý jejich personál jménem.

Pořád jsem byl trochu vyvedený z míry. "Hele, narozky nemáš ani ty, ani já. Můžeš mi sakra říct, co se děje?"

"Noo," protáhl se Honza a pohodlně se rozvalil v boxu. "Popravdě jeden důvod k oslavě je," mrknul na mě.

"Heej, jakej, nenapínej mě!"

"Nevím, jak jsem to dokázal, ale dosáhl jsem na prospěchový stipendium," Honza nevinně pokrčil rameny a rozesmál se.

Vytřeštil jsem na něj oči. S jeho stylem studia... "Wooow, tak to teda nechápu taky, docela upřímně... Seš si jistej, že se na studijním nespletli?"

"No to nevím, ale dvakrát na mě ta baba hleděla, než mi to odsouhlasila!" Smál se Honza.

Do toho donesl Péťa panáky a vodu. "Tak, tady to je pánové, prosím..."

"Tak to konečně bude občas platit i někdo jinej než já," zasmál jsem se. "Stejně tě furt sponzoruju ze svého stýpka."

"No, no, no," ušklíbl se Honza a podíval se na Péťu. "Dík!" Pak zvedl panáka k přípitku. "Takže - na svědomitý studenty!"

"No, spíš na jednoho haluzáka, protože jinak to vysvětlit nejde... A chápu to tak, že dneska platíš, jo?" Usmál jsem se na něj.

"Tsss, abys na tý haluzi nevisel!" Ušklíbl se Honza. "A jinak jo, dneska platím já."

"Noo, ale stejně to s těma panákama nepřeháněj, bysme to mohli oslavit i jinak, než chlastem, ne?"

"Hmmm... Třeba zajdem do kina?" Podíval se na mě Honza nevinně.

No to jistě, miluju kina... Všude mraky lidí, hnusnej popcorn... "Do kinaaa? A na co jako? Nefunguje nám Internet nebo co?"

"Tak nebo můžeme zajít třeba na koncert Dvořákova kvarteta!" Pokračoval Honza nadšeně dál, v duchu se teda válel smíchy a ze všech sil se snažil, aby to nebylo vidět.

"Hej, tobě přeskočilo, nebo co?" Vůbec mi nedošlo, že je to vtip. Sedělo se mi dobře, nikam se mi nechtělo, těšil jsem se na koleje... A asi jsem byl celkově nějakej nedovtipnej ten den.

"Copak ty nemáš rád klasiku?" Upřel na mě Honza pohled, a dvojsmysl v jeho otázce nešlo přehlídnout.

Oplatil jsem mu pohled. "Jakože zas budu ležet na zádech s roztaženejma nohama? To je fakt trochu nuda." Odpovídal jsem mu docela potichu, přece jenom, byli jsme v normálním podniku.

"Hmm, možná bych našel nějakou alternativní verzi," usrkl Honza vizoura a v očích se mu zajiskřilo.

Rozhlídl jsem se kolem a pak jsem se naklonil přes stůl k Honzovi. "Jsem ti říkal, že jsme si to měli rovnou rozdat ve škole na těch hajzlech, to mi přišlo alternativní dost, miláčku..."

"Myslíš někdy na něco jinýho než na sex, lásko?" Odpověděl mi Honza potichu pobaveným tónem. "Ale nápad to není úplně špatnej, možná se tam ještě vrátíme."

"Noo, občas náhodou jo... Ale když seš se mnou, je to dost těžký... Ale to tvoje stýpko by si fakt zasloužilo nějakou netradiční oslavu. Protože aby takovej flákač jako ty dostal stýpko, to snad tadle škola nepamatuje."

"Držko," pousmál se Honza a pohladil mě po ruce.

"Hele, ty seš fakt rozjetej, sedíme v normálním heteráckým podniku a ty mě omatláváš, vole... Tys už dneska pil?"

"Ne, ale jsem rád a mám radost, vadí to?" Podíval se na mě Honza ukřivděně.

"Neva, vůůůůbec, prosím tě!" Začal jsem se honem omlouvat.

Podíval se na mě a znovu mu zajiskřilo v očích. "A... Co kdybysme to oslavili něčím, co jsi ode mě ještě nezažil... a možná to nebude úplně příjemný?" Zeptal se potichu a pozorně mě sledoval přes stůl, lehce se otíral svojí nohou o moji.

Chvíli jsem mu ten pohled oplácel a pak jsem ho taky zlehka pohladil po ruce. "To záleží na tobě, to snad ještě pořád platí, ne?" Usmál jsem se na něj.

"Platí, ale i tak je milý to občas slyšet znovu." Pousmál se a pak mi špičkou boty zajel mezi nohy.Jenom jsem polkl. Ne, že by mi to vadilo, a v tom podniku... Fakt jsem Honzu totálně nepoznával. A byl jsem teda hodně zvědavej, co má v plánu. Poposunul jsem se lehce na židli a přitiskl se rozkrokem víc na jeho botu. "Platí to pořád a vždycky bude... To přece víš... Asi se přesunem někam jinam, ne?" usmál jsem se nakonec.