pátek 28. prosince 2012

Na kolejích - Krize I

Koukal jsem se na příhody, které jsme vám zatím nabídli, a nemůžu se zbavit dojmu, že z toho pořád nějak vycházím jako nadržená děvka a Honza jako ten, kdo mě aspoň trochu kočíruje a celkově je za Mirka Dušína. Takže, samozřejmě, tak to vůbec není! Následující epizodka se datuje někam k začátkům našeho vztahu a byla to první pořádná krize. Vlastně, nechybělo moc, a tydle příběhy by vůbec nevznikly... Tak to jenom tak, ať víte, jakej Honza doopravdy umí být.

"Zabiju ho, normálně ho zabiju," vracel jsem se z přednášky a zuřil jsem. Co zuřil, byl jsem vytočenej tak, jako snad ještě nikdy. Vlastně jsme teda po přednášce šli s klukama na chvíli na pivo, bylo docela pěkně a byla by škoda nesednout si ven. A právě tam jsem se dozvěděl to, co mě přinutilo vrátit se na koleje tím nejvyšším možným tempem. S myšlenkou na vraždu svého drahého spolubydlícího. Upřímně, viděl jsem rudě.

Vletěl jsem do pokoje a práskl jsem dveřma. Ten dobytek ještě pořád chrápal, zjevně to s tím chlastem včera víc než přehnal. A nejenom s chlastem. Nemilosrdně jsem z něj strhnul peřinu a vrazil mu facku, vůbec jsem nebyl v náladě na nějaké jemnosti. "Cos to žvanil, ty debile?"

Vůbec nechápal, o co jde, koukal na mě rozespale a úplně tupě. "Co blbneš? Kde jsem co řekl? Nech mě být! Je mi blbě..."

Ta debata neměla smysl. Chytl jsem ho do kravaty a táhl ho do sprchy. Už z toho je jasné, jak moc jsem byl vytočený, když jsem si něco takového dovolil. Sprostě jsem ho hodil na zem a pustil na něj vodu. "Prober se, ty děvko ožralá!"

"Co blbneš, debile, na co si to hraješ?" Zmátořil se můj úžasnej spolubydlící na rozvitou větu, pokoušel se o nějakou obranu, ale skutečně nebyl ve stavu vzdorovat mému vzteku.

"Na co si hraju? Na co si hraješ ty, ty pičo? Kdo frajeřil před klukama, že má spolubydlu buzeranta, kterej je do něj tak cvok, že mu posluhuje? A že ho za odměnu necháš občas čichat svý nohy?"

"Co... Kdo... Co to meleš? Zklidni se a zastav tu vodu, debile!"

"Ze mě uděláš piču, a z tebe je pořád ten velkej úžasnej heterák, kterej je tak v pohodě, že dokonce toleruje i pitomou buznu! Co to jako mělo znamenat, ty šašku?" Pokračoval jsem ve svém výbuchu.

"O čem to tu pořád meleš?" Čuměl na mě Honza jak vyoraná myš.

Zastavil jsem vodu a zůstal jsem nad tou troskou stát. "Si to dokonce ani nepamatuješ, ty pitko blbá?"

Pořád na mě nechápavě hleděl. "A co si mám pamatovat, řekneš mi to do prdele konečně? Ses zcvoknul nebo co?"

"Tys mě doteď neposlouchal? Zcvoknul ses ty! Jsi vyprávěl klukům nějakou svoji fantazii, ne? O úchylný buzně, která je z tebe posraná a poslouchá na slovo!"

"Já... Já... Já si fakt nic nepamatuju," soukal ze sebe Honza a hleděl na mě jako na zjevení.

"Ty čuráku debilní, když už chceš vyprávět takový věci, tak laskavě nezapomeň popsat i svoji roli. A ne že ze sebe budeš dělat kdovíco!" Honza se pomalu vzpamatovával a zjevně to nebylo příjemný probuzení. Ani nemělo být. "Pojď do pokoje, ty čuráku, máme spolu vážnou řeč!"

"A do prdele," zamumlal Honza, v očích se mu objevily první záblesky uvědomění. Neochotně vstal a odbelhal se se mnou do pokoje. Matně si vzpomínal, jak dával k lepšímu nějakou historku o svým buzíkovi sluhovi.

"Co do prdele? Už si vzpomínáš na svoje pitomý kydy?"

"Asi tak trochu jo," mžoural na mě. "No, to... už jsem byl asi hodně jetej, Tome..."

"Víš, já se nestydím za to, že jsem na kluky, ani za to, že s tebou šukám, ani za to, JAK s tebou šukám. Ale tys teda ujel hodně daleko!"

"Jsem se nějak trochu to... Sorry..." špitnul Honza s pohledem upřeným do země, asi se fakt cítil dost trapně, ale to mi bylo fakt fuk.

"Nějak trochu, jo? Vyprávěls prej skoro hodinu, spoustu různejch podrobností, jak seš skvělej a mužnej a kdeco a jak já jsem z tebe hotovej a jak mi dovoluješ, abych honil... Pěkně ses rozpovídal!" Popisoval jsem, co jsem se dozvěděl od kluků a přitom jsem házel svoje věci do tašky.

"Já... Já fakt nechápu, proč jsem..." Soukal ze sebe Honza.

"Nechápeš? Tak já ti to řeknu - protože seš pitomej čurák!"

Hleděl na mě a trochu se vzpamatoval. "Co to děláš? Někam jdeš?"

"Balím si věci, ty debile, nějak nemám důvod s takovým zmrdem bydlet v jednom pokoji!" odsekl jsem mu, a myslel jsem to opravdu vážně.

"Počkej! Heej, moc se omlouvám, Tome, fakt mě to mrzí!" vstal z postele a šel ke mně.

Tvrdě jsem ho odžduchnul zpátky na postel. "Běž do píči, idiote!"

"Já... Já fakt ti nechci ublížit, jsem se ožral jako hovado, jsem čurák, máš pravdu," zamotal se trochu, zase ke mě došel, chytil mě a snažil se mi zabránit v balení. "Počkej, prosím, prosíííím! Můžu to nějak spravit?"

"Nešahej na mě ty, zmrde!" Odsekl jsem mu. "Máš jediný štěstí, že jsem k tobě férovej, protože místo abych klukům na oplátku popsal, co jsme tady s tebou dělali o víkendu s Lukášem... Tak jsem prostě řekl, že nemají poslouchat tvý masturbační fantazie."

Zase mě chytil za ruku. "Prosím, neodcházej, prosím, Tome..."

Chytil jsem ho tvrdě za zápěstí. "Dej ze mě tu ruku, nebo ti ji zlomím, ty hovado!"

"Já to nějak klukům řeknu, že to byl kec," snažil se Honza, nevěděl, jestli má bojovat s opicí nebo se mnou.

"Ne, vole, o to ti nestojím. Protože příště se ožereš zase a řekneš zase kdovíco... Co kdybys jim místo toho radši řekl pravdu? Celou! Co ty na to?"

"Fakt ne, slibuju, Tome, neodcházej, udělám fakt cokoliv..." Zarazil se a hleděl na mě. "Celou?" Zeptal se mě potom váhavě.

"Takovej frajer zas nejseš, co?" Podíval jsem se na něj znechuceně, bylo mi z něj blbě. Mlčel a hleděl do země. Jo, obyčejnej, pitomej, libovej frajer. A do tohodle jsem se já zamiloval. "Podej mi ze skříně můj foťák!"

Podával mi foťák a podíval se na mě. "Dobře..." řekl tiše.

"Co dobře?" Ukládal jsem foťák opatrně do tašky.

"Řeknu to všechno... Jenom prosím tě neodcházej... Opravdu udělám cokoliv, abys se mnou zůstal," podíval se na mě fakt zoufale. "Moc mě to mrzí, opravdu!"

Nedalo mi to. "Cokoliv?" Pousmál jsem se na něj.

"Cokoliv," přikývnul a bylo vidět, že to myslel opravdu vážně.

"Shoď ze sebe ten ručník!" Poručil jsem mu, chtěl jsem mu v tý chvíli ublížit, aspoň tak, jako ublížil on mi. Sundal si ručník a koukal na mě docela nechápavě, ještě pořád byl docela jetý. "Klekni si na zem, ty svině!" Beze slova klekl a já jsem vytáhl z tašky ten foťák.

"A teď mi začni lízat nohy, ty zmrde! Napřed v těch botách a pak mi je zuješ, jasný?" Honzovi se do toho očividně nechtělo, navíc ho docela zarážel ten foťák v mých rukách. Ale pořád doufal, že se to celé nějak spraví. Začal mi lízat boty, ne zrovna moc nadšeně. Bodejť, todle určitě nedělal každej den. Vlastně nevím, jestli to vůbec někdy dělal...

Pokračoval jsem nelítostně. "Dobře mě poslouchej, ty zmrde! Budeš dělat, co ti řeknu, a budeš se u toho tvářit pěkně nadšeně, ty děvko! Všechno, co jsi klukům navykládal, si teď vyzkoušíš sám - a já si tě u toho vyfotím. A u pár věcí navíc, které jsi jim nevykládal... A pááák se rozhodnu, co s těma fotkama udělám. Chápeš?"

"To je..." vyhrkl ze sebe, ale pak se zarazil a vrátil se raději k mým nohám.

"Cos chtěl říct?" štěkl jsem na něj.

"Že je to tak v pořádku, Tome..." zamumlal mezi lízáním bot. Bylo na něm vidět, že se musí hodně přemáhat. Ale mně to bylo fakt upřímně jedno.

"Tak když je to v pořádku, tak pěkně zapózuj s nožičkou u tlamičky, usmívej se!" Poručil jsem mu tvrdě, foťák pořád v pohotovosti. Dost ho z toho tónu zamrazilo, takového mě ještě nezažil. Pochopitelně. A musím říct, že se snažil o co nejlepší pózu.

"Stačí! Boty dolů a lízej dál!" Okamžitě poslechl a sundal mi boty a ponožky a pokračoval v lízání nohou. "Tak dobrý, pokračujeme podle tvýho vyprávění. Lehni si na svoji postel!"

Pustil mě a lehl si na postel. Hodil jsem mu tam svoje boty a ponožky a pak jsem ještě vytáhl ze skříně špinavý trenky. "Takhle mě prý necháváš honit, když je ti mně hodně líto a chceš, ať si já prase taky trochu užiju. Prej tě to nic nestojí a já jsem ti za to děsně vděčnej," pokračoval jsem ledově. Hleděl na mě docela nechápavě. "Co čumíš, blbečku? To je tvoje vyprávění, ne moje! Tak mi předveď, jak to teda dělávám!"

"Jáá..." koktal Honza zmateně a k ničemu se neměl. Ubožák.

"Jdi do piči," mávl jsem znechuceně rukou, otočil jsem se od něj a pokračoval jsem v balení.

"Počkej, Tome... Takhle nějak to může být?" Ptal se honem Honza, snažil se honit a ještě se u toho tvářit nějak schopně. Čichal moje ponožky a trenky.

"Užívej si to, ty děvko," prsknul jsem na něho znechuceně. "Tak jak jsi vykládal klukům, že si to užívám já... Že u toho hekám... A děkuju ti, že to můžu takhle dělat před tebou..."

Honza se fakt snažil a dokonce se mu i trochu postavilo péro."Dělej, zmrde, nahoň si toho svýho čuráka, ať to trochu vypadá!" Pobízel jsem ho, on vzdychal a čuchal moje trenky, řekl bych, že už ani ne z donucení. Ocas mu tvrdl víc a víc. "Dělej, ty děvko, pořádně!" Pokračoval jsem a fotil jsem ho u toho. Snažil se, jak to jenom šlo. Jemu se to fakt snad i líbilo! "No vidíš, že to jde! Jak se cítíš, ty kurvičko?"

"Dobře, děkuju, že si smím honit před tebou, Tome," vyrážel ze sebe mezi vzdechama.

"Klekni si, vem si tu botu a nastříkej to pěkně na špičku tý mý boty!" Okamžitě poslechl, klekl si a začal honit nad mojí botou, oči zavřené, prohnutý v zádech, honil rychleji a rychleji. Dal jsem mu chodidlo k puse a všechno to fotil. "Stříkej, děvko, nemám na tebe čas!" Napnul se jako struna, cumlal mi palec u nohy a pak pustil pořádnou dávku na moji botu.

"A teď uděláme pár detailů jak to lížeš!" Vzal botu a začal z ní lízat moji mrdku. "Naber trochu na jazyk a ukaž mi to!" Zase poslechl a vyplázl na mě jazyk plný mrdky. "Tak co, jak se ti líbí scénář, kterej sis sám vymyslel, co?"

"Raději bych nějakej tvůj..." zavrněl a v kleče se mi přitiskl ke stehnu. Hajzl! Svině! To si fakt myslel, že tím je to vyřízený? Jo, docela mě to jeho vystoupení vzrušilo, ale ta jeho pohodová reakce... Však se tak moc nestalo, a teď si pěkně zamrdáme, možná ti podržím, a zas bude všechno OK... Odkopl jsem ho. "Jdi do piči, nemám na tebe náladu! Co, mám to poslat klukům jako ilustraci tvýho včerejšího vyprávění?"

Podíval se na mě smutně. "Co uznáš za vhodné... Myslím, že po tom, co jsem včera řekl, je to jedno, co pošleš. Možná bys to měl poslat všechno..." Pozoroval jsem ho, hrál jsem si foťákem a přemýšlel jsem. Fakt je z toho tak rozhozenej, nebo to na mě hraje?

"Fakt mě to mrzí..." dodal potichoučku.

"Tak jo, vykuř mi!" řekl jsem tiše. Viditelně pookřál a usmál se na mě. Vlepil jsem mu okamžitě facku - "To nemáš za odměnu, ty zmrde!"

Syknul, sundal mi kalhoty a boxerky a chopil se mého péra. "Ano, Tome," řekl a začal mi olizovat koule a honit čuráka. Pak ho vzal celého do huby a začal sát. Pevně jsem ho chytnul jednou rukou za vlasy a vrazil mu péro natvrdo celé do huby, druhou rukou jsem to fotil.

Chvíli jsem mu mechanicky mrdal hubu, pak jsem si ho ale začal přidržovat na čuráku a pěkně ho dusil. Péro se mi slušně zvětšilo a on měl fakt problémy dýchat. Fotil jsem ho, jak mu tekly slzy z očí a sliny po tváři. Cukal sebou a popadal dech. Takovej úžasnej borec, pohodovej frajer, a teď tu brečí na mým péru.

Přestalo mě to bavit. Vytáhl jsem mu čuráka z huby, přetáhl jsem ho jím přes pusu a začal jsem si ho honit sám. "Nemám chuť se od tebe nechat ani hulit, zmrde!" řekl jsem mu znechuceně a za chvíli jsem mu stříkal na pusu.

Oddychoval a koukal na mě. Zklamaně, naštvaně, smutně, ale taky nadrženě, jak si olizoval mrdku z pusy, snažil se tím jazykem dosáhnout snad až za ucho. Ještě jsem si to vyfotil, pak jsem beze slova natáhl hadry, připojil foťák k laptopu, stáhl fotky... Celou tu dobu klečel nahý na zemi a netroufal se zvednout.

Vstal jsem od stolu a podíval se na něj znechuceně. "Jdu na pivo, debile, a nevím, jestli se vrátím. Ty fotky jsem ti poslal, ať máš nad čím vzpomínat na to, co jsi zkurvil. A jestli budeš chtít dojít za mnou - na rovinu ti říkám, že nevím, jestli se s tebou budu chtít bavit!"

"Chápu," řekl potichu. Sledoval mě pohledem, dokud za mnou nezaklaply dveře.

1 komentář: