Na kolejích - Výlet na kolech 10

Došel jsem k lesíku jak mi Honza přikázal a čekal jsem tam na něj. Nešel docela dlouho a tak mi za tu dobu trochu otrnulo. Koneckonců, zas tak moc jsem neprovedl, ne? Stejně bych Jardu tak jako tak šukal, akorát že o deset minut pozdějc. A koneckonců, Honza taky není svatej, kdo ví, co všechno s Petrem u toho sbírání jahod dělali. Konečně jsem zahlíd přicházet Honzu s taškou přes rameno. Tvářil se úplně ledově, takže jsem zase dostal zpátky trochu strach. "Copak, jdeme si zablbnout?" Pokusil jsem se o vtip, ale Honza jenom pokývnul hlavou, ať jdu za ním.

"Ještě trucuješ, jo?" Pokračoval jsem, Honza pořád nic neříkal a mířili jsme hlouběji do lesíka. "No tak nevyváděj, hysterko," šel jsem nepříliš ochotně za ním.

Konečně Honza zastavil a položil tašku na zem, otočil se na mě a upřel na mě pohled. "Neboj, teprve začnu vyvádět..." Odpověděl mi ledově.

Došel jsem pomalu k němu a pohladil jsem ho po prsou. "Dobrý, Honzo, ne?"

"Jo, dobrý," zavrčel, pak mě najednou chytil a smýkl se mnou ke stromu.

Když jsem uslyšel ten tón, ztuhl jsem a polkl. Vůbec jsem nečekal takovou hrubost, tvrdě mě k tomu stromu přirazil. "Hele, neblbni..." Honza vylovil z tašky provaz a začal mě ke stromu přivazovat, potichu, bez jakýchkoliv emocí. Ruce za strom, nohy k němu... "Honzo neblázni!" Snažil jsem se ho přimět k nějaké reakci. Jen se na mě podíval, z toho pohledu nešlo nic vyčíst, byl totálně ... nekonkrétní. Stál jsem nahej u toho stromu a kůra na něm nebyla zrovna hladká. "Hej, to je protivný, odvaž mě sakra!"

V lese bylo šero, jenom místy prosvítalo světlo měsíce. Honza mi vlepil facku. "Drž hubu, zmrde!" Okřikl mě drsně.

"Auuu! Co kurva blbneš? Vyvádíš jak malý děcko! O co ti jde, do hajzlu?" Neodpověděl mi, jenom se na mě podíval a vrazil mi další. "Kurva! Se snad tak moc nestalo, ne? Mrdal jsem ho i včera a dneska bych ho mrdal zas, tak co trapasíš?"

Honza neodpověděl a začal mě pěstmi mlátit do břicha, udělal si ze mě boxovací pytel! Vůbec jsem to nečekal, takže mě první ranou pořádně nabral. "Ááááh..." zasténal jsem jenom, a on pokračoval dál, jako by se nic nedělo. Zaťal jsem břicho a držel, začínal se mě zmocňovat vztek. Kromě ran do břicha jsem si taky pěkně dřel záda o kmen stromu.

Najednou toho Honza nechal a já toho okamžitě využil. "Ses fakt posral, ne? To ti přijde normální, takhle mě pro nic za nic mlátit? Fakt mám pocit, že s Jardou by mi bylo líp, ty žárlivej debile!"

Chytil mě za vlasy a podíval se mi do očí. "Jo, mrdal bys ho za deset minut, tak co se stalo tak hroznýho, žes kvůli tomu bulil do mýho trička a bylo ti blbě?" Zeptal se mě. "A navíc..." dodal klidně, "tu nejde jen o tvoje šoustání s Jardou za mými zády."

Zarazil jsem se a sklopil jsem na chvíli oči. "A o co jako jde?" Využil jsem pauzu.

"Možná jsi už zapomněl na celý dnešní den... škoda," ušklíbl se Honza.

"No co, jsem si dělal trochu srandu!" Odsekl jsem mu.

"A právě to teď dělám i já. Trochu si dělám srandu..." Navázal Honza ledově, ve tváři se mu přitom nepohnul ani sval.

"No mně to teda příliš vtipný nepřijde, vole!"

"Ono tu pramálo záleží na tom, jaký ti to přijde..." utrousil Honza jen tam mimochodem a hrabal se v tašce.

"Léčíš si nějaký komplexy?" Rozkřikl jsem se na něj.

"Škoda, žes už zapomněl na ty výčitky, cos měl ještě před chvílí - bylo by to pro tebe lehčí!"

"No hlavně, že je to lehký pro tebe! Nejdeš mrdat s klukama? Když jsi mě teď odklidil z cesty?"

Honza přivazoval další provaz k nedalekému stromu a já ho nedůvěřivě sledoval. Podíval se na mě dost zvláštně po té mojí odpovědi, napůl mezi naštváním a lítostí. Beze slova mi rozvázal ruce a pak mi zpátky jednu přivázal k tomu stromu, u nějž jsem stál. To samé provedl i s nohama. Znejistěl jsem. Vztek ze mě vyprchal jak jsem se vyřval a došlo mi, že mu jednak kurevsky křivdím a navíc nejsem v situaci, kdy bych mohl být drzý.

Druhou ruku a nohu mi přivázal k sousednímu stromu, takže jsem mezi stromama stál lehce napjatý. Nohy od sebe, ruce roztažené, Honza se na mě podíval a spokojeně se pousmál. Jenom jsem polkl. "Promiň, Honzo," řekl jsem potichu. "Jsem děsnej debil..."

"K tomu se ještě dostaneme," odpověděl Honza bez zájmu v hlase a pak mě pohladil po zádech. "Seš děsně doškrábaný, chtělo by to ošetřit," řekl přehnaně soucitným tónem, vzal z tašky vodu po holení a začal mi natírat ještě krvácející oděrky.

"Dík," začal jsem, ale pak jsem zařval. "Auuu, do hajzluuu!" Líh pekelně pálil v ranách.

"Copak, snad to nebolí?" zeptal se mě Honza naoko udiveně.

Flusnul jsem po něm. "Hovado!"

Usmál se, setřel si moje sliny a rozetřel mi je na prsou. Pak vzal důtky a začal mě šlehat přes břicho a prsa. Stál jsem se zatnutýma zubama. Tak to ne kurva, takovou radost mu neudělám! Snažil jsem se ignorovat ty rány.

Honza se usmíval, díval se na mě... Hraješ si na mě? Jakoby mi sděloval pohledem a pokračoval ve švihání s ještě větší intenzitou. Jenom jsem se ušklíbl.

Honza se přesunul za moje záda a mě zamrazilo. Ty podřený záda... Kurva, prosit ale nebudu! V duchu jsem vyl, ale zuby jsem měl pevně zatnutý a jen se občas ozvalo syknutí. Honza na mě viděl jak se přemáhám a jenom se usmál, moc dobře věděl, jak mi je.

Konečně odložil důtky a vzal skřipce na bradavky s řetízkem. Popadal jsem dech, ale aspoň stál přede mnou a já na něj viděl. Pomalu a důkladně mi skřipce připjal na bradavky.

Jenom jsem syknul. "Můžu mít jednu prosbu?" Ani nezvedl pohled, dál se věnoval své práci. "Podívej se na mě, kurva!" křikl jsem na něj.

"No prosím, zkus to," odpověděl bez zájmu a pořád se na mě nepodíval.

"Neřekneš to Petrovi, že ne?"

Uvázal mi další provaz mezi moje nohy u kotníků. Dalším provazem spojil řetízek od svorek s tím provazem u nohou, takže pokud jsem si nechtěl tahat za bradavky, musel jsem zůstat lehce předkloněný. Pak se na mě konečně podíval. "Já mu to říkat nepotřebuju."

Podíval jsem se na něj nechápavě a on mě pleskl přes sešvihaný zadek. Instinktivně jsem se narovnal, což bylo samozřejmě špatně. "Auu, kurva."

"Nemám důvod mu to říkat, leda, že by mi tu chtěl teď asistovat... Ale to já nechci, protože narozdíl od jiných se nepotřebuju přes někým předvádět..."

Koukal jsem do země a uvědomoval si, že Honza má pravdu. "Promiň," zopakoval jsem jenom.

Rozhlížel se po okolí a pak si ulomil pružný proutek lísky. Sledoval jsem ho. "Asi si to zasloužím, no... A kromě toho, určitě ti stojí!" Pousmál jsem se, zkoušel jsem zlomit situaci vtipem.

Honza mě pohladil po zádech a zadku, poprvé jsem v tom ucítil alespoň malý náznak zájmu. Zachvěl jsem se pod dotykem jeho ruky. Umí být tak něžná, i tak tvrdá. Přitiskl se ke mně zezadu, přes kraťasy jsem cítil jeho péro na svém zadku. Nestálo mu. Rukama mě hladil po břiše a prsou, hlavu položenou na mém rameni. "Víš, Tome..." Zašeptal.

Najednou jsem dostal děsněj strach. Vůbec jsem nebyl schopný nic říct! Co se mi to chystá říct?

"To, jak ses ke mně dnes choval, jak ses před klukama předváděl... Budiž, i když mě to dost štvalo a sliboval jsem ti pomstu - přešel bych to." Ani jsem nedutal, to vůbec nebyla legrace. "Ale to, že i když jsme si na základně různejch zážitků slíbili, že nebudem šukat jeden bez druhého, že ti já kretén trhám jahody, zatímco Petr se mi směje, že ho od sebe odháním a jasně říkám, že bez tebe ne... I když bych to s ním chtěl dělat hned..." Šeptal mi do ucha a dál mě jemně hladil, mi tekly po tváři slzy a nic jsem neříkal.

"A ty mi pak řekneš, žes ošukal Jardu... To je moc. I když bych ti dokonce i todle ještě býval odpustil, když jsem viděl, jak se kvůli tomu trápíš. Ale ty mi potom řekneš, že vlastně o nic nešlo, že bys ho stejně šukal za chvíli přede mnou, tak co že se bavíme o nějakejch deseti minutách... A ještě mi tu naznačuješ, že jsem snad s Petrem dělal i já kdovíco..."

"To... to... to jsem měl nějaký zatmění mozku," vykoktal jsem ze sebe.

Honza mě políbil na šíji. "Tak todle mě mrzí a bolí nejvíc." Pokračoval s polibky na mých rozedřených zádech.

"Nikdy jsem o tobě ani chvilku nepochyboval. I když bys mohl mít kterýhokoliv kluka na světě, vím, že jsi věrný mi... I když si to nezasloužím."

Honza ode mě odstoupil a smutně se usmál. Podíval jsem se na něj taky smutně. "Je to konec, Honzo?"

Jenom zavrtěl hlavou a nemohla mu ujít úleva v mých očích. "Dík..." Špitl jsem nezřetelně.

"Nechci o tebe přijít," zašeptal mi Honza a pak pokračoval. "A teď když víš, jak mi je, zvládneš i to, co teď přijde." Políbili mě a stoupl si mi za záda.

"M...můžu mít ještě jednu prosbu?" Ozval jsem se.

"Ano?" Zeptal se mě zezadu.

"Zvládnu to. Ale... Prosím, zahoď ten prut. Nechci dostat blbým prutem. Chci ať mě potrestáš vlastníma rukama. Chci je cítit na těle, všude. Chci vědět, že mi to děláš ty sám. Že mě trápíš, protože ti na mě záleží... Prosím... A zacpi mi pusu."

"Slibuju, že dneska zažiješ něco, cos nikdy nezažil a doufám, že už ani nezažiješ. Nechci dnešní den a noc nikdy opakovat," odpověděl mi a postavil se přede mě. Podíval jsem se mu do očí, skoro vděčně...

Oplácel mi pohled do očí, úplně mě fixoval, i když jsem se snažil očima uhnout, nešlo to. Jemně si hrál rukou s mýma koulema a pořád se mi vpíjel pohledem do očí. Ani jsem se už nesnažil uhnout a díval jsem se na něj taky. Chápal jsem, že patříme k sobě, vnímal jsem ten krásný pohled nádherných očí, očí kluka, který je můj a já jeho. Cítil jsem Honzovu ruku na koulích a její tlak postupně sílil. "Lásko..." Řekl jsem tiše.

"Ano?" Odpověděl Honza a dál pomalu svíral pěst víc a víc.

"Dělej!" Mrknul jsem na něj, nedokázal jsem tomu odolat, byl prostě úžasný.

Jenom se usmál a pěkně z ničeho nic zmáčkl moje koule, přitom se mi stále díval do očí. Zatnul jsem zuby a snažil jsem se ten pohled vydržet. Bylo mi jasné, že to nezvládnu dlouho, ale zatím jsem to zvládal. Honzova ruka mi opět prudce zmáčkla koule a já jsem s překvapením zjistil, že udržet oči otevřené a dívat se do Honzových je najednou úplně jednoduché, bylo to zvláštní, ale bylo to tak.

Natáhl jsem hlavu blíže k němu, chtěl jsem ho políbit. Honza se usmál - viděl co chci, ale nepřiblížil se ke mně ani o píď. I to byla součást trestu. Místo toho mě doslova hypnotizoval očima a mačkal znovu, o něco víc. Nedokázal jsem uhnout, nedokázal jsem ani zavřít oči, prostě to nešlo. Tiše jsem sténal a u toho Honzu fascinovaně sledoval. Měl mě kompletně ve své moci.

Usmál se na mě a znovu začal mačkat, ještě víc. Bolestí jsem vyvaloval oči, ale neuhnul jsem, nedokázal jsem to. Z ocasu mi tekla předmrdka, bolest byla hrozná, ale byla to bolest od Honzy. S Honzou.

Zmáčkl ještě tvrději a chvíli držel. Honza mě pořád upřeně sledoval, moje naběhlé žíly na krku, zatnuté zuby, zpocené tělo. Bolest byla dost hrozná a bylo to na mně vidět, podklesával jsem v kolenou a začal jsem sebou škubat. A pak to přišlo, tentokrát Honza začal koule drtit opravdu hodně a držel je delší dobu. Díval jsem se mu do očí a chtěl jsem zařvat bolestí - jenomže jsem si s hrůzou uvědomil, že nejsem schopný ani řvát, prostě jsem jenom vydechl.

Bolest byla příšerná, s otevřenou pusou jsem hleděl na Honzu a vůbec jsem si neuvědomil, že jsem se pochcal. A pak mi najednou došlo, že to tak chci. Že chci, ať mi Honza takhle mačká koule. Prohnul jsem se víc k němu, ať je má blíž. Úplně jsem se mu podvolil, chtěl jsem se mu kompletně odevzdat, bylo to, jako kdyby do mě vstupoval.

Něco mi sice říkalo, že bych chtěl a měl řvát bolestí, ale i když se pusa hýbala, nevycházel z ní žádný zvuk. A pak najednou, přestal jsem se úplně škubat a byl jsem naprosto v klidu, jako kdyby se nic nedělo. Ale přitom jsem uvnitř jasně cítil bolest, jak mi proniká do všech částí těla. Musel jsem zavřít oči a vnímat jenom bolest, procházející celým tělem.

Honza mi drtil koule a ještě s nimi otáčel. Přestával jsem vnímat kde jsem a proč. Ale věděl jsem, že jsem s Honzou a že je všechno v pořádku. Když jsem se probral, ležel jsem ve stanu, Honza vedle mě, pozoroval mě a hladil. Jakmile jsem otevřel oči, políbil mě. Koule i záda mě hrozně bolely, už jsem si to uvědomoval příliš jasně, už to nebylo jakoby z dálky. Trochu křivě jsem se pousmál na Honzu a oplatil mu polibek. Usmál se na mě tím nejkrásnějším úsměvem, který jsem od něj kdy viděl, vyždímal v ešusu kapesník a vyměnil mi obklad na koulích.

"Pamatuješ si, co jsem říkal jako poslední tady ve stanu, než začalo celé to ... no to..." Zeptal jsem se potichounku.

"Copak?" Usmál se a čekal, co ze mě vyleze.

"Říkal jsem ti, ať mě tvrdě vymrdáš. Mohl bys to udělat teď, prosím?"