čtvrtek 14. března 2013

Na kolejích - Chata s Lukášem 4

Vyskočili jsme s Lukášem skoro najednou a vydali jsme se dovnitř, Honza šel těsně za náma a sledoval naše zadky. Potom zálibně mlaskl a chytil mě za zadek. "Když máš na Lukiho takovou chuť, tak bysme si ho mohli trochu podat, co ty na to?"

"Hej, mám tady tašku s našima oblíbenýma pomůckama," vyhrkl jsem okamžitě nadšeně a vůbec mi v té nadrženosti nedošlo, že to možná není úplně inteligentní přiznání.

Honza se na mě podíval trochu překvapeně, ale pak se hned vrátil do role. "Takže něco jako tehdy, když byl u nás na návštěvě?" Usmál se směrem na Lukina, který zatím nedával najevo, že by si plánování za svými zády moc všímal.

"No třeba bude mít chuť i na víc," usmál jsem se a Lukin se konečně otočil a zatvářil se hrooozně vyděšeně.

"Nee, klucíí, šetřte mě trochu!" Bránil se s úsměvem, ale tvrdé péro ho usvědčovalo z toho, co si o tom nápadu myslí.

Honza ho chytil do náruče. "Neboj se, věř mi, že Tom ti už nachystá takové představení, na jaké hned tak nezapomeneš. A já mu v tom rád pomůžu," řekl mu něžně, ale přitom už ho pevně držel a nesl ho do našeho pokoje.

"Heleeee, já budu žárlit," ohradil jsem se.

"Víc než já?" Odsekl mi Honza a sjel mě ledovým pohledem.

Jenom jsem polknul. "No nezlobíš se přece, že ne?"

"Jak bych přece mohl..." Odpověděl Honza sladce a usmíval se na Lukina, kterého držel v náručí.

Trochu se mi ulevilo, občas je těžké se v Honzovi vyznat. Ale hlavní bylo, že byl v pohodě, vzal to vlastně všechno super sportovně, i když to z mojí strany lehce zavánělo podvodem a lhaním. Ale co, Honza určitě taky není svatej, tak co. Pustil jsem z hlavy výčitky svědomí a ocas mi tvrdnul při představě, jak se pobavíme s Lukášem. Došli jsme k pokoji, otevřel jsem dveře a Honza s Lukinem v náručí vešel dovnitř. "Kam chceš ten poklad, lásko?" Zeptal se mě.

"Hoď si ho na postel a já ti podám pouta, jo?" Usmál jsem se na něj.

Honza s ním došel k posteli a kousek nad ní ho nečekaně pustil. Trochu to žuchlo a Lukin celkem překvapeně padnul na postel. "No říkal přece hodit..." Usmál se na něj Honza omluvně.

Já už mu mezitím podával pouta. "Tak nám ho pěkně přivaž..."

"A spoutat ho mám jak, rejžo?" Ušklíbl se na mě Honza.

"To už nechám na tobě, lásko, ty si nějak poradíš," odtušil jsem. Honza si ode mě vzal pouta, protáhl je čelem postele a pak jimi Lukimu spoutal ruce. Lukin ležel na zádech s rukama nataženýma.

Honza si sedl vedle něj a lehounce mu přejížděl nehty po rukou, přes prsa, boky až k břichu. Já jsem si sedl vedle Honzy a sledoval jsem co dělá, přitom jsem ho lehce hladil po zádech. Honza spokojeně přivřel oči. Naklonil jsem se k němu a začal jsem mu sát ucho. Honza jenom spokojeně zasténal a uvědomil si, že na mě snad i přestává být nasraný. Rukou sjel níž a jemně lechtal Lukina na koulích, díval se mu do očí a druhou rukou mu jemně masíroval bradavky.

"Uvidíme, jestli si to užije víc než se mnou," zašeptal jsem Honzovi.

"To záleží dost i na tobě," odpověděl mi Honza taky šeptem. Lukin mezitím jenom lehounce sténal.

"Chceš nějak pomoct?" Zeptal jsem se Honzy.

"No mám ho snad připravit o tvoje nápady? Ani náhodou, lásko, pohrajeme si s ním společně, takže si to chlapec opravdu užije!" Políbil mě Honza. "A nejen on," dodal potom.

"Když já už nevím, co na něj furt vymýšlet nového, dneska je to na tobě," zasmál jsem se bezstarostně.

"Ne, ne, ty ho znáš nejvíc, takže ty to vedeš, ano?" Honza vstal a přísně se na mě podíval. "Ale já tě v tom nenechám samotného a pěkně tě doplním, neboj se."

Usmál jsem se a kleknul jsem si nad Lukeho, sklonil jsem se a začal jsem mu okusovat bradavky. Honza vzal provazy a připoutal mu mezitím nohy, pěkně jednu do každého rohu postele. Chytil jsem Lukina za koule, masíroval jsem mu je v ruce a dál jsem mu kousal bradavky. Začínal sebou pěkně cukat.

Honza ještě zapálil několik svíček a pak mi podal kožený řemínek. "Podvážeš mu je?" Mrknul na mě.

"Heej, Honzíčku, rád!" Zasmál jsem a pustil jsem se do práce. Pevně jsem Lukemu podvázal koule a pak jsem mu do nich začal lehounce cvrnkat prstem. Honza to chvíli sledoval a u toho si pomalu honil péro. Pak ho začal štípat do bradavek a mě u toho jemně hladil po zádech.

"Už potřeboval dva čuráky," usmál jsem se na Honzu s pohledem na Lukáše.

"Vidím," usmál se Honza taky.

"No ale to ty taky, co?" Zašklebil jsem se na Honzu.

Vyplázl na mě jazyk. "Nebuď drzý," okřikl mě lehce a plácl mě po zadku.

"No se nedělej, prostě jsi to beze mě a mého péro už nemohl vydržet," pokračoval jsem provokativně.

"No jasně, jsem nedokázal vydržet bez tebe," odtušil Honza ironicky a pak mi podal pytlík s kolíčkama.

Vzal jsem si od něj kolíčky, usmál jsem se na něj, pak jsem jeden vytáhl a připnul jsem ho Honzovi na péro. "To máš jako pozornost podniku..."

"Díky, jak milé," zašklebil se Honza.

Pak už jsem se začal věnovat jenom Lukášovi, natáhl jsem mu bradavku a připnul na ní kolíček, pak jsem to samé zopakoval s druhou bradavkou. Honza to sledoval a u toho si sundal kolíček z péra. Místo něj si na ptáka až pod koule navlíkl těsný gumový kroužek a párkrát si pohonil ocas. Měl ho jak šutr.

Koukl jsem Honzovi na péro a usmál jsem se. "Fajn, namrdej ho trochu, ať ví, na co se má těšit..."

Honza se jenom usmál, klekl si mezi Lukášovy nohy, pořádně si flusnul na péro a pak jím začal pomalu tlačit na jeho díru. Díval se mu přitom do očí a usmíval se. Na poslední chvíli jsem ho ještě ale chytil za ocas. "Ale ne aby ses do tý děvky udělal, na to je ještě spousta času, jasný?" Řekl jsem mu tvrde.

"Vypadám snad jako debil?" Usmál se Honza a pokračoval v pomalém zásunu.

"U tebe jeden nikdy neví, jak seš furt nadrbanej... Dělej!" Zasmál jsem se a plácl jsem Honzu po zadku. Opřel se do toho trochu víc a jeho ocas pomalu zajížděl do Lukiho. "To je ono, pěkně ho mrdej! Už jsi potřeboval, aby si ten tvůj ocas užil, co? Honění už tě nebavilo, kundo, viď?" Mluvil jsem na Honzu polohlasem a hladil ho přitom po zadku. Začal přirážet a Lukin u toho pěkně sténal. "Ty čubko, rajcuje mě, jak ho mrdáš... Chceš taky čuráka do tý tvý nadržený díry?"

"Na to je ještě dost času, ne?" Usmál se Honza a vytáhl péro z Lukáše. "Pokračujeme, ne?"

"Jo? A jak chceš pokračovat?" Plácl jsem ho lehce přes ocas.

"Ty to vedeš..." Ušklíbl se Honza.

"Jooo?" Chytil jsem ho za koule a usmál jsem se. "A co kdyby sis lehl vedle toho zmrda, co ty na to, čubko?"

"Nebo si tam taky můžeš lehnout ty," odpověděl mi Honza chladně a povalil mě na postel. Klekl si nad mě a usmíval se.

"Copak, rozhodl ses být dominantí?" Ušklíbl jsem se na něj. Honza mi bez varování vlepil facku. Žádnou symbolickou, pěkně natvrdo. "Auu, kurva, vzpamatuj se!" Štěknul jsem po něm, ale to už se Honza natáhl pro provaz a přivazoval mi ruce k pelesti postele. Zkoušel jsem se bránit, protože jeho výraz se mi ani tochu nelíbil. Velmi rychle jsem si ale uvědomil, že Honzovi prostě nemám šanci se ubránit.

"Něco mi říká, že se právě vzpamatovávám, lásko," odtušil Honza ledově a pustil se do přivazování mých nohou.

"Co tě to kurva popadlo?" Vyjel jsem po něm.

"Toto ti nechybělo, čubko?" Zeptal se Honza jízlivě a lehce mě škrábl po prsou.

"Auu, jasně žes mi chyběl!" Odpověděl jsem honem.

"To je dobře," přivřel Honza oči a já jsem se na něj usmál. Lukin to sledoval a moc nechápal, měl z toho trochu divný pocit, nebyl si jistý, jestli je to legrace nebo ne. Honza vstal, vzal pytlík s kolíčky, vrátil se ke mně a začal mi je pěkně systematicky připínat jeden vedle druhého na podbřišek a kolem čuráka.

Ocas jsem měl jako šutr, natáhl jsem hlavu k Lukimu a políbil jsem ho. Honza pokračoval a pečlivě mi připnul tři kolíčky na bradavky, další mi začal připínat na paže. "Heej, zas tak moc kolíčky nemusím," zamručel jsem.

"Opravdu? Myslel jsem, že to máš rád," odtušil Honza bez zájmu a potom stejně pomalu a pečlivě ozdobil i Lukina. Ten začínal vypadat docela vyděšeně, v takové náladě teda Honzu neznal. Když nás tenkrát navštívil na kolejích, bylo jasné, že všechno co jsme dělali byla zábava. Tentokrát ovšem Honza nevypadal ani trochu zábavně.

Trochu jsem sebou začal škubat, když se Honza pustil do přidávání další řady kolíčků na stehna, nejdřív je nasázel mně a potom Lukimu, tomu ovšem dobře o polovinu míň. Pozorně jsem Honzu sledoval a snažil jsem se rozluštit jeho výraz. On se ovšem tvářil přímo učebnicově neutrálně, jako kdyby umýval nádobí.

Lukáš už se začínal celkem šklebit, tak jsem se snažil Honzu z jeho zábavy vytrhnout. "Hele, zase to nepřežeň, já chápu, že seš nadrženej..." Brouknul jsem na něj.

Honza mě úplně ignoroval, sedl si na postel, vzal kus šňůry a začal na ni navlíkat kolíčky, pěkně pomalu, rozvážně, a přitom nás sledoval. Když navlíkl jednu, vzal další kus šňůry a pokračoval úplně stejně, dokud neměl nachystané čtyři. Nemohl jsem si pomoct, fascinovaně jsem ho sledoval a péro jsem měl přitom úplně tvrdé.

Potom mi Honza začal tu řadu kolíčků připínat na pravý bok, od popaží až po boky. Jenom jsem přivřel oči a tiše jsem sténal, Honza mi při nasazování kolíčků řádně napínal kůžu, věnoval tomu značnou pozornost a důkladnost. Potom se přesunu k mému levému boku a zopakoval to samé s další šňůrou. Při tom nasazování kolíčků se občas mimochodem dotkl mého těla svým totálně tvrdým pérem. Ta kombinace Honzova těla, tvrdého péra i bolesti mě neskutečně rajcovala.

Konečně se Honza přesunul k Lukášovi a i jemu připnul k tělu dvě řady kolíčků, bylo ale vidět, že ho víc šetří, přece jenom mu nenasazoval kolíčky tak pevně. Když byl hotový, lehce si pohonil péro a pak přejel prstama přes všechny kolíčky a překontroloval, jestli drží jak mají.

"Tak co, frajere?" Nedalo mi to."To by šlo," řekl Honza spokojeně a vstal. Vzal si dvě svíčky, za tu dobu co hořely už se v nich nasbíralo docela dost roztaveného vosku. Honza se postavil nad nás a pozoroval nás s lehkým úsměvem. Usmál jsem se na něj taky a trochu jsem na něj vyplázl jazyk. Hrozně mě ta situace vzrušovala, ocas se mi chvěl a visel mi z něj pramínek předmrdky.

3 komentáře:

  1. Ahoj kluci, teď jsem našel tyhle stránky a vaše příběhy jsou fakt super. Moc se těším na pokračování. Trochu se divím, že jste to nedali na nějaký server, tady se k tomu musí dostat strašně málo lidí, což je fakt škoda, protože to stojí za to. Já jsem třeba publikoval na ostrovních povídkách, co tu odkazujete, a mělo to už přes tisíc čtenářů :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj! Díky moc za koment i pochvalu, obojí potěší a jsme za to rádi. :)
      Co se týče publikování našich povídek - je to téma, které jsme dost dlouho řešili už před tím, než vznikl tenhle blog. Hledali jsme server (tuzemský i zahraniční), kde bychom mohli publikovat a zároveň bychom tím neudělali z povídek majetek provozovatele serveru, nechali si vrtat do textu a podobně. A i otázka dosahu byla v jednání. Po zvážení všech pro a proti jsme se nakonec rozhodli pro náš blog s tím, že na nějaký server to můžeme hodit vždycky.
      Víme, že to není jednoduché se sem dostat, i když na nás už některé rozcestníky odkazují. O to víc nás těší a překvapuje, že si sem najde cestu každý měsíc přes dva tisíce lidí. Stejně tak nás těší, že se naši čtenáři nebojí i sem tam něco okomentovat a povzbudit nás k tomu, abychom naše příběhy sepsali a publikovali.
      Takže tak nějak ve stručnosti. :D

      Vymazat
    2. Honza asi řekl všechno důležité, já to jenom doplním jednou maličkostí - svého času jsem si dal dost práce s překladem třeba tohodle na véélikém a často navštěvovaném serveru. A nemám nejmenší tušení, kolik lidí ten překlad četlo a jak se jim líbil, odezva nula.
      Což je pro mě osobně dost demotivující. Překládat něčí povídky, anebo sepisovat vlastní příběhy - obojí to stojí dost práce i času. Jasně, děláme to dobrovolně, protože sami chceme - ale i tak za to chceme "aspoň něco," v tomto případě aspoň občas nějakou pochvalu v komentáři :) To nám zvedá sebevědomí.
      Publikovat někde totálně mimo naši kontrolu... Díky, asi ne. Oba s Honzou tak nějak věříme na "kontakt se čtenářem" :)

      Vymazat