"Půjdeme za těma
sousedama konečně?" Změnil náhle téma, tak jsem rychle
dopil džus a vyrazili jsme.
První dveře, které
jsem zkusil, otevřela milá starší paní. "Dobré ráno. Já
jsem Chris Norman, předevčírem jsem se nastěhoval tady vedle
vás... Mám to pronajaté přes agenturu a nevím, kdo tu bydlel
přede mnou, nechtějí mi nic říct, prý je to důvěrné... No a
našel jsem tam nějaké zapomenuté věci a vypadají docela draze,
tak bych je rád vrátil. Nevíte náhodou, jak se jmenoval ten
nájemník přede mnou a nenechal vám na sebe třeba nějaký
kontakt?" Improvizoval jsem plynně.
"Víte, já vím
jenom, že se jmenoval Matthew Fox... Ale nikdy jsme spolu vlastně
ani nemluvili, byl skoro pořád v práci."
"No jooo,
Matthew! To jsem já!" Vykřikl spolubydla, sousedka
pochopitelně nic neslyšela, ale stejně jsem se na něj káravě
podíval, než mi to došlo.
"Aha, tak aspoň
něco, nevíte náhodou, kde pracoval?"
"Tak to bohužel
nevím," zavrtěla hlavou.
"Aha, no to je
škoda... Ale stejně vám děkuju, moc jste mi pomohla!" A
odměnil jsem ji zářivým úsměvem. Ještě pořád nám zbývali
další dva sousedi.
Další soused byl
takový mladý kluk, vybalil jsem na něj stejnou historiku,
samozřejmě podanou trochu méně formálně. Neměl jsem ale dojem,
že by mě příliš poslouchal, spíš mě celou dobu sjížděl
pohledem a evidentně vypadal spokojeně s tím, co viděl. Nasadil
lascivní úsměv. "Noo, toho kluka neznám. Ale, víš co,
možná bys mohl pomoct ty mně... Nejde mi topení a netuším
proč." Poodstoupil od dveří, abych mohl projít dovnitř.
No to jistě, ty
vole, co to na mě zkoušíš? Pomyslel jsem si, zatímco Matthew
jenom nevěřícně kroutil hlavou. "Neznáš, jo?" Pousmál
jsem se na něj. "A já bych myslel, že zrovna ty sis ho určitě
pořádně prohlídl," nehodlal jsem ze sebe nechat dělat
blbce.
"To snad není
pravda," komentoval to Matty užasle, zatímco ten kluk se mi to
snažil vysvětlit: "On tu věčně nebyl. Viděl jsem ho asi
jenom jednou."
Já se jen omluvně
podíval na Mattyho a pokrčil jsem rameny. Vždyť sakra šlo o
dobrou věc, dělal jsem to snad kvůli Mattymu, ne kvůli sobě. Pak
jsem teda vešel k tomu klukovi do bytu. "Aha, tak to je fakt
škoda, no to mi moc nepomůžeš. OK, co máš teda s tím topením?"
Pochopitelně na první
ani druhý pohled s topením nic špatného nebylo, ale to už mě
můj soused volal z vedlejšího pokoje. "Hej, ty... Pojď
sem..." Nakoukl jsem do pokoje a usmál jsem se, protože můj
nový známý ležel úplně nahý na posteli. Za jiných okolností
bych neváhal.
"To je ale
kurva," založil si Matty naštvaně ruce. Jenom jsem mu rukou
naznačil, ať se uklidní, ale Matty vztekle prošel dveřma a ven
na chodbu. Byl bez sebe žárlivostí, zuřivě přešlapoval na
chodbě a nejradši by vletěl za náma zpátky.
Usmál jsem se na toho
kluka. "Hele... Seš fakt pěknej... Ale já jsem zadanej, víš,
takže sorry..." Normálně by mi nevadilo ho prostě
přefiknout, ale před Mattym mi to bylo nějak blbé. Za půl
minutky už jsem byl taky venku na chodbě. "No co čumíš,
Matty, myslels, že na něj skočím nebo co?"
"Jo!"
Odseknul mi jenom.
"Hele, to, že
nejsem tak ... hm ... zásadovej jako ty, to ještě pořád
neznamená, že lezu do postele s každým a vždycky, víš!"
Odpověděl jsem mu docela ledově. "A vlastně už ani nemám
náladu se ptát toho třetího člověka." Vyrazil jsem ke
svému bytu.
"Né, počkej ...
nevzdávej to..." Prosil Matty smutně.
"Jo, na todle
jsem ti dobrej a jinak si o mně myslíš, že jsem hovado... Fakt
super." Zabručel jsem, ale vyrazil jsem k poslednímu
zbývajícímu sousedovi. A i když si o mně Matty ve skutečnosti
myslel, že jsem krásný a úžasný, jaksi mi to opomněl říct.
Z posledního bytu
vyšel starý pán. "Dobrý den, mladíku, s čím vám mohu
pomoct?"
"Dobrý den, jsem
Chris Norman, váš nový soused... Jenom jsem se chtěl zeptat, po
předchozím nájemníkovi zůstaly v bytě nějaké věci a tak bych
mu je radši asi poslal, akorát agentura je tajemná jako hrad v
Karpatech. Nemáte na něj náhodou kontakt?"
"Tak kontakt
bohužel nemám, mladý muži, ale pokud vím, pracoval v nemocnici
na čtvrté ulici, tak se zkuste zeptat tam."
"Jé, děkuju,
tak to je vynikající! Určitě se tam zeptám! Moc děkuju!" A
vyrazil jsem zpátky do bytu.
"V nemocnici,
jo?" Komentoval to Matt s úšklebkem. "Nejspíš jsem tam
uklízel."
"Na to jsi moc
chytrej... A máš moc luxusní byt... Doktore." Usmál jsem se.
Na nic jsme nečekali
a vyrazili jsme do nemocnice, akorát jsme cestou zapadli do kavárny,
protože jsem dostal chuť na kafe. Kluk, co mě obsluhoval, mě
vyloženě svlíkal očima. "No jo, tak mu dej telefon... ať si
můžete pozdějc zařádit." Komentoval to Matty kysele a zase
si naštvaně založil ruce, hrozně mu to gesto slušelo.
Jenom jsem zavrtěl
hlavou a protočil jsem na něj oči. "Co blbneš, prosím
tě..." Zašeptal jsem mu.
Dopil jsem v klidu
kafe, vyrazili jsme ven a pokračovali směrem k nemocnici. Matty byl
vyloženě neoblomnej. "No proč sis nevzal jeho číslo? Byl
hezkej a evidentně tě chtěl!"
Naštvaně jsem se na
něj podíval, otočil jsem se na patě a vyrazil jsem zpátky domů.
"Hej, co je?" Křikl za mnou Matty, ale ignoroval jsem ho.
Vešel jsem do bytu a pořádně jsem prásknul dveřma, ne že by ho
to mohlo zadržet. Objevil se přímo přede mnou. "Hej, tak co
je?" Opakoval svoji otázku.
"Hej co je? To se
ptáš ty? Proč mě musíš pořád urážet? Co si o mě myslíš?
Že jsem děvka, která chrápe s každým? Na základě toho, že
jsem si tu jednou dotáhl jednoho pitomečka? Nedokážeš pochopit,
že mně ty tvoje kecy fakt třeba vadí?"
"No ale vždyť
jsi sám říkal, že s tím nemáš problém se s někým jenom tak
vyspat!" Namítl Matty. "Že nejsi tak zásadovej jako já!"
"Aha, a tím
pádem mě teda můžeš považovat za děvku, jo? Fakt super!"
Štěknul jsem po něm. "Hele, OK, mám sex rád. A jo, než
abych si ho honil sám, tak prostě občas někoho sbalím. A co má
jako bejt? Nikomu tím neubližuju! Ale kvůli tomu snad nemusíš
vyšilovat pokaždý, když se na mě nějakej kluk podívá, ne?"
"Já nevyšiluju.
Myslel jsem to dobře. Když jsi takovej, tak ať si užiješ."
Namítl Matty zase. "Mně už je to stejně jedno, jsem mrtvej!"
"Jasně, že je
ti to jedno. Žárlils jak svině a byls na mě sprostej!"
Rozkřikl jsem se. "Myslíš si, že mě to baví? Takový
jednorázovky? Ze kterejch se vyklube takovej debílek jako posledně
třeba?" Pokračoval jsem. "Myslíš, že bych nechtěl mít
jednoho kluka a s ním bejt pořád?" Matty se viditelně
zarazil, tohle ode mě rozhodně nečekal. "A bejt mu věrnej?
Absolutně věrnej? Myslíš, že to nechci?" Křičel jsem po
něm víc a víc.
"Promiň..."
Ozval se Matty potichu. "Já nevím... Prostě..." Otočil
jsem se k oknu a byl jsem zticha. "Připadal jsi mi takovej...
jako děvkař, prostě. Tak se nezlob..." Fakt ho to mrzelo.
Potichu jsem
pokračoval, v očích jsem měl přitom slzy. "Fakt jsem toho
kluka miloval... bydleli jsme spolu půl roku... a já byl úplně
šťastnej a zamilovanej a zblázněnej... A po půl roce jsem se
náhodou dozvěděl, že za tu dobu ošukal dalších deset kluků. A
víš co mi na to řekl?" Otočil jsem se na Mattyho, slzy na
tváři.
"Co ti řekl?"
Špitl Matty, viditelně zasažený.
"No že pohoda
přece, že on ví, že já to dělám taky... Nikdy jsem mu nebyl
nevěrnej, nikdy... Nemohl bych bejt nevěrnej někomu, koho miluju,
chápeš to?" Rozbrečel jsem se naplno, vběhl jsem do ložnice,
zavřel za sebou dveře a padl jsem na postel.
Matty prošel skrz
dveře, jak jinak. "Chrisi... Nezlob se prosím na mě... já...
promiň mi to... moc mě to mrzí... radši zmizím, ať ti nejsem na
očích," vykoktal ze sebe a rozplynul se.
Chvíli jsem brečel
do polštáře, pak jsem vstal a šel jsem se opláchnout. "Matty?"
Nikde nikdo. "Hej, Matty? Jdeš do tý nemocnice se mnou?"
Matty najednou prošel
zdí a byl vedle mě, taky měl v očích slzy. "A odpustíš
mi?"
"A už se nebudeš
chovat jako hlupák?" Usmál jsem se na něj.
"Ne," špitl.
"Fajn... Tak
zůstaň stát tam, kde jsi." Postavil jsem se těsně k němu,
naklonil jsem se, a pak jsem políbil vzduch přesně tam, kde měl
Matty rty. "Nezlobím se."
Matty sebou škubl jak
jím projel elektrizující pocit, měl pocit jakoby můj polibek
doopravdy cítil. "Moc mě mrzí, že tě nemůžu políbit
doopravdy," hlesl.
Jenom jsem polkl a
radši jsem nic neřekl. Copak to Mattymu nebylo jasné, že on je
ten kluk, kterého hledám?
Zrovna jsme se
chystali odejít, když mě přepadl Greg. "Hej, kámo, jdu se
podívat, jestli jsi ještě naživu." Tlemil se ve dveřích.
"Jé, čau, pojď
dál," vítal jsem ho. "Vidíš ducha?"
"Jo, stojí vedle
tebe, že jo?"
"Fajn. Takže, to
je Matty. A to je Greg," představil jsem je trochu legračně.
"Líbí se mi,"
usmál se Matty.
"Greg je můj
super kámoš. Hetero kámoš!" Zdůraznil jsem ironicky. "A
mně se líbí taky, ale je mi to hovno platný," dodal jsem s
úsměvem potichu.
"Hele, ten duch k
tobě chová intenzivní city... Vidím jasně červenou auru!"
Ozval se Greg maličko neomaleně.
Matty jenom zalapal po
dechu. "Ať mlčí!"
"Matty. Jmenuje
se Matty. Ne ten duch," opravil jsem Grega. "Hele, a co na
něm ještě vidíš? Protože já ho vidím prostě jako normálního
kluka, víš. Chceš kafe? Panáka ti nabízet nebudu takhle po
ránu," pokračoval jsem. No to jistě, ať mlčí... Trhni
si! Zašklebil jsem se v duchu.
"Já vidím jenom
auru, nevidím přímo jeho... Ale cítím ho..." Pokračoval
Greg a pak se zasmál. "Jako kdyby mě chtěl umlčet."
"Sakra,"
utrousil Matty nasupeně.
"Jo. A tváří
se u toho pekelně naštvaně," zasmál jsem se, pobavilo mě,
jak je Matty naštvanej. "Hele, tak už toho nechej, nepopisuj
ho a hlavně mu nečti myšlenky," zarazil jsem Grega. "Škoda,
že se spolu nemůžete pobavit normálně, určitě byste si byli
děsně sympatičtí."
"Vy jste se
zrovna někam chystali, ne?" Změnil Greg téma.
"Jo, šli jsme
pátrat po minulosti, ale pohoda, jedno kafe to ještě počká. Že
jo, Matty?"
"Klidně můžu
jít s váma," nabídl se Greg.
"Hele no já
nevím, musím se zeptat... Matty? Greg je můj nejlepší kámoš a
klidně mu to všechno řeknu, ale je to tvůj život, takže
rozhodni ty."
Matty se pousmál.
"Počkej s tím, jo? Ještě ho neznám..."
"OK. Tak smůla
Gregu, prej mám počkat. Tak my budem pátrat sami a pak ti třeba
řeknu, co jsme zjistili. Nestavíš se na panáka večer?"
"Tak jo, see ya,"
zasmál se Greg a jak přišel, tak zase vypadnul, jeho typická
přepadovka.
Zavřel jsem za ním
dveře a otočil jsem se na Mattyho. "Týýý vole, no uznej,
není dokonalej? DOKONALEJ?"
"No, to koukám,
zabouchnutej do heteráka, jo?" Uchechtnul se Matty jízlivě.
"Ty jo, balím ho
už deset let, a furt nic, on je fakt skalní hetero... Ale já si
prostě nemůžu pomoct, mně se z něho pokaždý postaví. A nejsem
zabouchnutej, prostě mě jenom děsně rajcuje!" Matty si
známým pohybem založil ruce a nasupeně mlčel, žárlil, ale
slíbil, že nebude protivnej, tak nemohl nic říct. Rozesmál jsem
se. "Heej, ty žárlíš!"
"Coooo? To není
pravda!" Ohradil se Matty prudce. Nejenom, že žárlil, ale
navíc si uvědomoval, že je mrtvej, no nebo rozhodně duch, a těžko
si na mě může myslet.
"Aha, tak sorry,
tak nežárlíš vlastně," ušklíbl jsem se. "Jdeme do tý
nemocnice, ne?"
"Jo!"
Šli jsme po chodníku
směrem k nemocnici, když najednou chlap který šel proti nám
zničeho nic omdlel a upadl. Hned jsem se k němu sklonil a
rozpomínal se na základy první pomoci. Zato v Mattym jakoby něco
secvaklo. "Dělej, zkontroluj mu hrudník. Je nadmutý?"
"Co dělej,
nekřič po mně sakra! Jo, je nadmutý..." Odsekl jsem mu a
bylo mi v tu chvíli úplně jedno, co si o mně kdo na ulici
pomyslí.
"Řekni si támhle
v restauraci o ostrý okrajovací nůž! A lahev vodky!"
"Seš... seš
blbej? Zavolám sanitku, dám mu umělý dýchání nebo masáž
srdce..." Ohradil jsem se.
"Dělej co ti
říkám, sakra!" Štěknul po mě Matty tak, že jsem
vystartoval do restaurace a ani jsem si neuvědomil, jak rychle jsem
byl zpátky s potřebnýma věcma. A pochopitelně taky houfem
čumilů, takže už jsem nemohl na Mattyho mluvit, i když bych to
sakra potřeboval.
"Je to tenzní
pneumotorax, uniká mu vzduch z plic do pleurální dutiny... Prostě
do hrudníku," doplnil na můj nechápavý pohled.
"Teorii si nech
na potom a říkej co mám teda dělat..." Syknul jsem na něj.
"Rozepni mu
košili... nahmatej žebra... druhý mezižebří... Níž sakra!"
Obořil se na mě.
"Tobě se to
řekne, má žeber mraky," zamručel jsem a jel jsem prstama po
hrudníku, na správném místě mě Matty zastavil.
"Fajn, teď to
místo očisti vodkou, a ten nůž taky." To jsem pořád ještě
zvládl, i když mi bylo jasný, co bude následovat. "Vem ten
nůž..."
"Hej, Matty...
OK..." Vydechl jsem rezignovaně.
"A teď uděláš
řez, nebo spíš vbodnutí."
"Seš normální?
Jaký? Hluboký, mělký, dlouhý, krátký? Nemůžu řezat do lidí!
Jsem inženýr, ne doktor, kurva!" Sykal jsem mezi zubama. "No
jo, OK, takže prostě kolmo udělat díru, máš říct rovnou."
Vzdechl jsem nakonec rezignovaně.
"Fajn, přesně
mezi ta žebra a prostě zajeď dovnitř, řeknu ti jak hluboko."
Kývl jsem a pomalu jsem začal vpichovat nůž dokud mě Matty
nezastavil. "Stačí, teď sundej z tý lahve nálevku."
"Nůž vytáhnout
asi? A nálevku do tý díry, předpokládam..."
"Jo, aby se
snížil intrapleurální tlak... prostě aby mu mohl unikat z
hrudníku ten vzduch, co se mu tam tlačí."
"Doufám, že je
to celý... Protože ještě chvíli a budou mě muset ošetřovat
taky..." Odpověděl jsem mu tiše. Jen co jsem zasunul nálevku
do toho chlapa, hned začal dýchat líp.
"Jsi úžasnej!"
Usmál se na mě Matty. "Zvládl jsi to, zachránil jsi mu
život!"
Mezitím už dohoukala
sanitka a běželi k nám záchranáři s nosítky. "Ty jo,
Matty, co jsem to právě udělal? Jak se jmenuje ten zákrok?"
Ptal jsem se Mattyho honem při pohledu na blížící se záchranu.
Matty byl ale úplně
mimo sebe. "Chrisi... já... já jsem lékař! Vzpomínám si na
to!"
"Kurva myslíš,
že mi to nedošlo? Jak se to jmenuje? Dělej! Každá hovadina co
děláte má nějaké tajemné latinské jméno, tam mi sakra řekni,
jak se latinsky řekne když někomu rozřízneš hrudník a strčíš
mu tam kus trubky. Dělej, vole, nebo mě zavřou za řezání do
lidí!"
"Zavedl jsi mu
drén, to stačí..."
"No vidíš, že
to šlo," usmál jsem se na něj, ležérně jsem vstal a otřel
si ruce o kalhoty. "Zdravím," pozdravil jsem záchranáře
nenuceně. "Je to tenzní pneumotorax, akorát jsem ho
zadrenoval a je stabilizovaný. Dál si s tím určitě poradíte
sami..." Usmál jsem se naprosto profesionálně.
Jenom poděkovali,
naložili chlapa na nosítka a zamířili k sanitce. Utřel jsem si
ledový pot z čela a nejistě jsem vyrazil k nemocnici, Matty vedle
mě měl neskutečně šťastný výraz, že si vzpomněl na svou
minulost. Venku před nemocnicí jsem zapadl do opuštěného kouta.
"Hej Matty! Matty, seš boží! Fakt boží! Zachránils toho
chlapa! To bylo fantastický cos udělal!" Vyhrkl jsem na něj
nadšeně.
"To ty... Tys to
zvládnul a tys ho zachránil!" Usmíval se na mě Matty
šťastně. "Jsem na tebe hrdej!"
"Nee, to ty..."
Usmíval jsem se na Mattyho šťastně. Najednou jsem se prudce
otočil a musel jsem si utřít oči. Boože, tak moc jsem chtěl,
aby byl ten kluk skutečnej! Tak moc! "Jdeme dovnitř?"
Popotáhnul jsem.
"Jdeme,"
odpověděl Matty, taky naměkko.
Žádné komentáře:
Okomentovat