Fantazie I - Chris a Matt 5

"Aha, no tak to je výhra... Co budeme sakra dělat?" Opáčil jsem a společně jsme vyrazili domů.

"No jo... Tak tohle bude naše poslední noc." Pronesl Matty doma vážně.

"Neříkej to, ty blbečku!" Vykřikl jsem na něj a v očích jsem měl najednou slzy.

"Chrisi... Prosím... Chci tuhle noc strávit v klidu, v pohodě, a jenom s tebou."

"Já nevím, Matty, já jsem zoufalej... Tak jo... Tak jo... Tak jdeme do nemocnice! Jestli má todle být naše poslední noc, chci ji strávit s tebou celým... i s duší i s tělem. Držet tě za ruku a povídat si s tebou až do rána..." Roztřepal se mi hlas a rozbrečel jsem se.

"Ne. Zůstaň tady, se mnou..." Zašeptal Matty a přes zeď odešel do ložnice.

"OK, jestli to tak chceš, tak jo." Šel jsem do ložnice klasicky dveřmi, svlíkl jsem se do trenek a lehl si na postel.

Matty si lehl vedle mě. "Jsem moc rád, že jsem tě poznal, Chrisi," řekl mi s pohledem do mých očí.

"Já nechci žít bez tebe, Matty," odpověděl jsem mu zoufale.

"Ššš, to bude v pořádku, lásko. Užijeme si tudle noc v klidu, moc si to přeju!"

"Poprvé v životě mám kluka, kterého miluju a který miluje mě. Kluka, se kterým bych chtěl být navždycky... A takhle o něj přijdu! Nikdy na tebe nezapomenu, Matty, slibuju... Todle jsou nejkrásnější dny mého života!"

"Moje taky," přitakal Matty. "Jsi ten nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy poznal."

"A ty zase ten můj..." Zašeptal jsem s uslzenýma očima.

"Budeš mi nosit květiny? Mám rád bílé růže," usmál se Matty mile.

Zabořil jsem hlavu do polštáře a brečel jsem. "Pojď si povídat o něčem pěkným, jo?"

"Třeba o tobě?" Usmál se Matty.

"Nebo o tobě..." Usmál jsem se taky. "Nebo o tom zachráněném chlapovi... Proč ty život vracíš a oni ti ho berou?"

"Oni to myslí dobře... Já byl skutečně vždycky proti udržování na přístrojích..."

"No, to sis pěkně nasral do bot," ušklíbl jsem se.

"No jo, dneska už bych to viděl jinak," usmál se zase Matty.

"Ironie, co?" Pousmál jsem se.

"To ano," přitakal Matty.

"Navíc... Teoreticky... Třeba budeš fungovat dál i bez těla, co my víme, že jo?"

"Já myslím, že ne... Ale nemluvme o tom, chceme mluvit o něčem hezkém přece, ne?"

"No... Já to jenom zkoušel... OK," usmál jsem se.

"Něco hezkého... Třeba tvůj zadek!" Zasmál se Matty. Já jsem se okamžitě otočil na břicho a stáhl jsem si trenky. "Páni... Nádhera!" Usmál se Matty.

"Chceš to vidět i zepředu?" Nabídl jsem mu honem.

"To už jsem viděl, pamatuješ?" Zasmál se Matty, když si vzpomněl, jak jsem si honil a on mě u toho rušil.

"Určitě nechceš vidět ještě jednou jak honím?" Usmál jsem se.

"Chtěl bych vidět svý péro ve tvém zadku," zasmál se on.

Jenom jsem polkl. "To já taky, Matty, to já taky!"

Povídali jsme si a vtipkovali, byla to krásná a dlouhatánská noc, hodně jsme se toho o sobě dozvěděli. Matty už si úplně rozvzpomněl na svoji minulost, takže jsme se měli pořád o čem bavit. Pomalu začínalo svítat.

"No... Tak za pár hodin tu končím..." Usmál se Matty už vyrovnaně.

Lehce jsem zívl. "Todle byla nejkrásnější noc mého života... Celou jsem ji strávil s nejlepším klukem na světě a to jsme na sebe ani nesáhli," usmál jsem se taky, už jsem s tím byl taky vyrovnaný. "Je to divné, za chvíli nejspíš usnu. A až se probudím, tak tu už nebudeš. A už tě nikdy neuvidím a nebudeme si spolu povídat. Budeš mi chybět, Matty. Smutný je, že nebudu moct mluvit ani s Abby, protože nám budeš chybět oběma. Ale asi jí nadosmrti neodpustím, co se rozhodla udělat... Kdyby tak šlo něco udělat... Cokoliv... Ale já jsem s rozumem v koncích. Kdybych zkusil kontaktovat Abby, zavolá na mě policii, protože mě má za šmíráka, kterej je ujetej na vaše rodinný tajemství..."

"No jo, nenaděláš nic..." Ušklíbl se Matty.

Otočil jsem se na bok. "Ne? Fakt ne? Hele, Matty, ty to budeš vědět, jak fungujou ty systémy, co tě udržujou při životě? Je to pohromadě s tou postelí? Nebo to jsou mraky věcí někde kolem?"

"Nooo..." Zamyslel se Matty. "Kolem postele jsou různé monitory a tak, ale ty základní systémy, co podporujou dýchání a srdeční činnost, to je přímo součást tý postele. Sice nebudou fungovat pořád, ale po nějakou dobu je ta postel autonomní, víš, takže je možné pacienta třeba převézt na nějaké vyšetření nebo tak něco. Je to napojený na elektřinu a rozvod kyslíku, ale má to i baterie..."

"Hmm, OK, a jak dlouho to vydrží fungovat samo? A kolik to váží?"

"No na baterky hodinu, a když vezmeš ze skladu přenosnou kyslíkovou masku, tak ta pokryje dýchání... Má to snad dvě stě kilo nebo tak nějak... Proč?" Odpovídal Matty zamyšleně, tušil za tím nějakou kulišárnu.

Zasmál jsem se a vyskočil jsem z postele. "OK, tak to by v tom případě šlo, to je úplná pohoda! Myslel jsem, že to bude nějaké děsně komplikované, a přitom je to tak jednoduchý!"

"A co jako?" Viděl na mě Matty, že kuju nějaký plán, ale pořád mu ještě nedocházelo, co vlastně chystám. "Povídej, o co jde?"

"No, o co by šlo? Prostě tě unesu!"

"Cože? A proč bys to dělal?" Vyhrkl na mě.

"Teda, že se budeš ptát zrovna na todle, to mě fakt překvapuje! Ty snad chceš umřít?" Usmál jsem se a rozhlídl se po ložnici. "Řekl bych, že sem se ta tvoje postel v pohodě vleze..."

Matty se zamyslel. "No nechci... Tak fajn... Budeš potřebovat dodávku a člověka bez morálky!" Zasmál se.

"No, dodávku půjčím o strýce, to není problém, mám klíče od jeho dílny. Kromě toho si od něj půjčím velkou kyslíkovou bombu na svařování, ta ti vydrží nejmíň na týden dýchání... A jestli mě budeš týdně stát jednu kyslíkovou bombu, tak to fakt unesu," zasmál jsem se. "No a bezcharakterního padoucha na výpomoc - to je jednoduché, to zastane Greg. Ví o tobě, je v tom zainteresovanej, a kromě toho je vždycky pro každou špatnost!"

Za hodinu jsme už jeli směrem k nemocnici. Gregovi jsem vysvětlil, že jdeme zachránit moji lásku a přesně podle očekávání zareagoval nadšeně a okamžitě byl pro, i přesto, že jsem ho probudil o půl páté ráno. Ale od toho přece kamarádi jsou, ne? Dorazili jsme do nemocnice dostatečně brzo, takže tam ještě pořád bylo prakticky mrtvo. "Sem..." Zatáhl nás Matty do skladu lékařských potřeb. "Vem támdle ten přenosný dýchací přístroj!" Instruoval mě a já narval aparát do velké tašky, Greg mezitím hlídkoval před dveřmi. Konečně jsme dorazili do Mattyho pokoje.

Greg se podíval na Mattyho tělo na posteli a ztuhl. "Chrisi! To není možné!"

"Co, vole?" Otočil jsem se na něj.

"To je on!"

"No já vím, že je to on, prosím tě! Tak jdeme na to, ne? Nemáme moc času!" Opáčil jsem netrpělivě.

"Né, ty mi nerozumíš! To je ten kluk, se kterým jsem tě chtěl seznámit, ale tys tenkrát nepřišel... A on taky ne, protože měl nehodu!" Vyhrkl Greg.

"Cože?" Podíval jsem se na něj trochu nechápavě, už jsem tu historku pustil z hlavy, protože Gregovy opakované pokusy mě s někým seznámit jsou poněkud úsměvné a zatím z nich nikdy nic nebylo. "S tímdle klukem jsem se měl setkat? Jo aha, tos vlastně tenkrát říkal, že nějaká tvoje kámoška má bráchu gaye... Akorát já měl tenkrát něco v práci, tak jsem to musel zrušit..."

"Jo, Abby je ta kámoška, a todle je její brácha!" Přitakal Greg.

Matty se rozesmál. "Tak proto mě vidíš! Měli jsme se setkat a nevyšlo to, měli jsme to prostě souzený, takže mě můžeš vidět i jako ducha! A konečně vím, odkud toho kluka znám! To je přece Garfield! Ten, co se se ségrou líbal před její svatbou! Mně to hned vrtalo hlavou."

Rozesmál jsem se taky. "Proboha, a tu přezdívku mu dal kdo?" Zeptal jsem se pobaveně, Greg jenom vyjeveně koukal, protože Mattyho hlášku samozřejmě neslyšel.

"O co jde?" Ptal se Greg nechápavě.

"O nic. Ano, Abby je Mattyho ségra. A ty ses s ní líbal den před její svatbou a říkala ti Garfield!" Tlemil jsem se na Grega. "Ještě pořád mi chceš pomáhat s jeho zachraňováním?"

"Cože? Todle přece nikdo neví! To je naše tajemství!" Ohradil se Greg.

"Tak logicky to ví Abby, že jo. A ta to řekla Mattymu, a Matty to zase řekl mi, víš?"

"Ó můj bože, on je vážně tady, co?"

"Já myslel, že na duchy věříš, Gregu..." Ušklíbl jsem se na něj.

"No věřím, ale vždycky spíš tak nějak teoreticky... Tak si pospěšme, Abbyina bráchu přece nenecháme umřít, ne?" Vzpamatoval se Greg.

"OK, takže jak, Matty? Nasadit ti tu přenosnou masku, odpojit tudle hadici, odpojit elektriku, a pak tě můžeme jakoby nic odvézt po chodbě k dodávce? Neměli bysme nějak vypnout ty monitorovací přístroje, ať nezačnou dělat kravál, když tě odpojíme?" Vyptával jsem se a Matty mě instruoval, jak to celé bezpečně udělat.

Konečně jsme vyjeli na chodbu a zamířili k velkému výtahu. Jenomže v tom okamžiku nás štěstí opustilo, protože zpoza rohu vyšla Jill. A i když jsme na sobě kvůli maskování měli bílé pláště, neoklamalo ji to ani na okamžik a začala hned volat ochranku.

"Jill, prosím tě, nekřič! Všechno ti to vysvětlím!" Spustil jsem naléhavě, ale už bylo pozdě.

Snažili jsme se ujet opačným směrem, ale ochranka nás za chvilku zablokovala z obou stran. Zůstali jsme trčet před výtahem a ochranka se mě snažila odstrčit od postele. Já se bránil, protože jsem potřeboval Mattymu držet na tváři dýchací masku. Při tom přetlačování maska odletěla, zapadla do výtahu a zavřely se za ní dveře!

"To neee..." Zasténal tiše vedle mě Matty.

"Kurva... Do hajzlu... Jill, prosím tě, přestaň hulákat a dones druhou masku!" Křikl jsem na ni, sklonil jsem se k Mattymu a začal mu dávat umělé dýchání, ochranka mě od něj ale odtrhla.

"Je pozdě, cítím to," řekl Matty potichu.

"Matty, nééé, ty pitomče! Zůstaň tady!" Křičel jsem na něj se slzama v očích a pral jsem se ochrankou.

Postel ještě chvíli nepravidelně pípala, a pak se ozval dlouhej tón... "Sbohem, Chrisi!" Zašeptal Matt a rozplynul se přímo před mýma očima.

Celý jsem ochabnul, sednul jsem na zem a rozbrečel jsem se. Vůbec jsem si v tom zmatku nevšiml, že se k nám připojila i Abby, a když jsem ji uviděl, vyskočil jsem zase a přiběhl jsem k ní. "Zabilas ho! Tys ho zabila!" Křičel jsem na ni. Greg se stihl někam vypařit a mě ochranka odváděla pryč, už mi bylo všechno jedno. Abby a Jill nepřátelsky sledovaly moje záda.

Jenže v tom se ozvalo pípnutí. A pak další... Jill nevěřícně přiskočila k Mattyho posteli a začala ho kontrolovat. Stejně tak se k němu vrhla i Abby. "Matty! Matty!" Překvapilo to i lidi z ochranky, nevěřícně kroutili hlavami, takže jsem se jim zase vytrhl a zamířil jsem k Mattymu.

Ten krátce zakašlal. "Matty! Vnímáš mě?" Naléhala na něj Abby.

"Abby..." Zašeptal Matty přerývaně.

"Matty..." Vydechla Abby, v očích slzy štěstí.

Pomalu jsem došel k posteli a pohladil Mattyho po tváři. "Matty?"

Jenomže on ucuknul, koukal na mě jako na cizího člověka. "Dobrý den..." Pozdravil nejistě a pak se podíval na Abby. "Kdo je to?"

Koukal jsem na něj s otevřenou pusou. "Matty... Co blbneš? To jsem přece já, Chris..."

"Ty si na něj nevzpomínáš?" Zeptala se Abby Mattyho.

"Ne... Nikdy jsem ho neviděl," odtušil Matty.

Abby se na mě otočila a po radostném výrazu jí v obličeji nezůstala ani stopa. "Asi byste měl vypadnout, pane! Ještě zvážím, zda vás zažaluju, málem jste mého bratra zabil!" Sdělila mi ledově.

Sledoval jsem Mattyho, jeho pohled na mě byl úplně lhostejný, skutečně mě vůbec neznal. Otočil jsem se na patě a v doprovodu ochranky jsem odešel. Tak jo, Matty mě sice nezná... Ale je živý! A o to přece šlo!