Fantazie I - Chris a Matt 4

"Jdeme," odpověděl Matty, taky naměkko.

Vyrazili jsme nemocniční chodbou, když se Matty najednou zastavil. "Co je?" Zeptal jsem se ho potichu.

Matty koukal na jednu lékařku, která stála opodál a s někým se bavila. "To je Jill, moje kamarádka..."

"OK," přikývl jsem a vyrazil jsem k ní. "Dobrý den, paní doktorko, máte minutku?" Když kývla, pokračoval jsem. "Já vím, že je to nejspíš blbost se ptát právě vás, todle je velká nemocnice a nemůžete znát každého, ale jste prostě první lékař, kterého jsem potkal. Znáte prosím vás Mattyho Foxe?"

Na tváři se jí objevil bolestný výraz. "Ano... Vy ho znáte?"

"Řekni, že jsi můj partner," napovídal mi Matty. "Jinak ti nesmí nic říct!"

Zavrtěl jsem lehounce hlavou a pak jsem se na ni mile usmál. "Ne, neznám, v životě jsem ho neviděl. Ale nastěhoval jsem se po něm do bytu a našel jsem tam nějaké krabice s věcma, které tam zapomněl. Na a od sousedů jsem zjistil jeho jméno a že pracuje právě tady. Tak jsem se s ním chtěl domluvit, že by si pro to přijel, nebo bych mu to zavezl nebo poslal..." Byl jsem ztělesněná důvěryhodnost.

Chvíli se na mě dívala a pak kývla. "Pojďte se mnou..." Řekla a vyrazila k lůžkovému oddělení, já samozřejmě za ní, jenom jsem jí stihl poděkovat. Otevřela dveře do jednoho pokoje... a tam jsem uviděl Mattyho! Ležel v posteli, napojenej na přístroje! Musel jsem se chytit futer, málem jsem upadnul. "Matty..." Zašeptal jsem a do očí mi hrkly slzy. Vypadal tak bezbranně...

"Matty měl autonehodu... Jsou to tři měsíce..." Vysvětlovala mi Jill, taky měla slzy na krajíčku. "Je v kómatu."

Zakousl jsem se do spodního rtu... Fakt jsem měl říct, že jsem jeho přítel, tak jak mi to Matty radil. Protože bych se mohl v tu chvíli složit a nebylo by na tom nic divého. Matty mezitím pomalu přišel k posteli, na které leželo jeho tělo. "A... uzdraví se?" Zeptal jsem se nejistě. Díval jsem se na Jill, nedokázal jsem se dívat na Mattyho, jak jde sám k sobě.

"Dlouhodobé kóma je buď o tom, že se probere sám od sebe, anebo ne. Nicméně, je-li kóma delší než dva měsíce, bývá to obvykle beznadějné."

"Ale jenom obvykle..." Řekl jsem tiše a zase jsem upřel pohled na Mattyho.

"Vzpomínám si, řídil jsem strašně unavenej..." Ozval se Matty zamyšleně. Jenom jsem zavrtěl hlavou a zoufale se na něj podíval. Teď nemluv, sakra, nebo se fakt rozbrečím a sesypu!

"Nemůžu vás tady nechat samotného déle než pět minut, dobře?" Řekla Jill.

"Já... já... děkuju vám." Nechápal jsem, proč mě tam vůbec nechává, o těch bednách jsem se těžko mohl s Mattym pobavit. Ale vyběhla ven tak rychle, že mi bylo jasné, že prostě jenom nechtěla, ať ji vidím jak brečí.

Došel jsem k Mattyho posteli, chytil jsem ho za ruku a jemně jsem ho na ni políbil. "Matty... Sakra... Cos to udělal?" Hladil jsem po ruce jeho tělo a přitom se díval na Mattyho ducha.

"Já... Já to cítím!" Vyhrkl Matty překvapeně s pohledem na svoji ruku.

"Tak... tak to tě můžu šukat!" Vyhrkl jsem úplně nesmyslně a rozesmál jsem se z toho šoku. Matty se na mě podíval trochu rezignovaně, naštěstí pochopil, že jsem v šoku a neurazil se. "To je... to není... to přece..." Nebyl jsem schopný ze sebe vypravit vůbec nic. Konečně jsem se uklidnil, podíval jsem se na Mattyho a usmál jsem se. "To byla pitomá poznámka, promiň... Ale todle - todle jsem chtěl opravdu udělat už hodně dávno!" Sklonil jsem se k Mattyho tělu a jemně jsem ho políbil na rty.

Matty si sáhl na rty... Cítil to... Zahltil ho pocit lásky, byl do mě zamilovanej a právě mu to bezpečně došlo. "Nejsem mrtvej, to je dobrá zpráva, ne?" Usmál se na mě.

"A nechceš skočit dovnitř?" Usmál jsem se na něj taky.

Matty si lehl na své tělo, vlastně do něj. A nic se nestalo, zase se postavil vedle postele. "Hmm, tak todle nezabralo."

"No, ale zkusit se to muselo," usmál jsem se na něj. "Pojď, půjdeme, jo? Neboj, budu se tu na tebe chodit koukat často... Akorát musíme vychytat kdy nebude mít Jill službu a před všema ostatníma se budu vydávat za toho tvého přítele."

"Hele... Necháš mě tu o samotě chvíli? Jdi domů, já tam budu v mžiku... Však víš..." Usmál se na mě Matthew.

"Jasně, Matty... Akorát..." Usmál jsem se na něj taky a upřel jsem pohled do jeho očí.

"Akorát co?" Zeptal se.

Pořád jsem se mu díval do očí a pak jsem najednou sáhl na tenkou nemocniční přikrývku přesně do míst, kde měl rozkrok a pohladil jsem ho tam. "Uvidíme se doma, jo?" A se spokojeným úsměvem jsem vyšel z pokoje. Nevím proč, ale cítil jsem se najednou hrozně dobře. Byla šance, že se Matty vyléčí. Malá, ale byla!

Matty si sedl na židli, koukal na své tělo na posteli a přemýšlel... Co to udělal se svým životem... Samá práce, žádné vztahy, nic... Vtom se otevřely dveře a vešla jeho sestra Abby, i s jeho dvěma malými neteřemi. Mluvila na něj, hladila ho, a Matty cítil každý její dotek. Dojímalo ho to, hlavně když viděl, jak je to pro ni těžké a jak se trápí. Znovu se otevřely dveře a vešel Paul, Mattyho kolega - a taky odvěký kariérní rival. "Paní Connorová?"

Abby se na něj otočila. "Ano?"

"Můžete na okamžik?"

"Jistě," přitakala a vyšla s ním na chodbu.

"Znovu jsme udělali všechna vyšetření a nic nenasvědčuje tomu, že by se váš bratr mohl probudit. Mozek nevykazuje žádnou aktivitu." Odmlčel se na chvíli. "A jistě víte, jaký měl Matthew názor na umělé prodlužování života."

S Abby to silně pohnulo, samozřejmě věděla, že Matty byl vždycky proti udržování na přístrojích. Matty ovšem stál vedle ní a křičel na ni: "Ne, ne, ne... Abby, to nesmíš dopustit! Halooo!"

Samozřejmě ho neslyšela. "Myslím, že by to bylo vhodné... Musím si to rozmyslet!" Utnula Abby Paulovu řeč.

Seděl už jsem doma v pokoji, když se Matty zjevil. "Ahoj, to už seš tady?" Usmál jsem se na něj, myslel jsem, že se v nemocnici zdrží dýl.

"Chtějí po mé sestře, aby mě nechala odpojit od přístrojů!" Vychrlil na mě Matty, byl úplně bez sebe.

"To to... to by tě zabilo, že?" Zeptal jsem se poněkud tupě a Matty mě jenom zpražil ironickým pohledem. "No jo, já vím... OK... To zvládneme... Já jí to rozmluvím!"

"A jak? Řekneš jí, že mluvíš s mým duchem?" Ušklíbl se Matty.

"Hele, jsem přece tvůj přítel, se kterým se akorát nestihla seznámit kvůli té nešťastné nehodě. Zítra ji náhodou potkám v nemocnici, jak za tebou půjdu na návštěvu. Nevšiml sis, že jsem docela slušnej herec?"

"Hmm, no tak dobře," souhlasil Matty nepříliš nadšeně.

"Tak jo, super, tak brífing... Jak se jmenují neteře? Kde jsme se mohli seznámit, tak řekněme měsíc před tou nehodou? No a se zbytkem mi koneckonců podle potřeby poradíš."

"Anne a Helen. A seznámili jsme se v restauraci u nemocnice... Ona ví, že jsem vlastně nikam jinam nechodil."

"Fajn, dobře to dopadne, věř mi!" Usmál jsem se na Mattyho a pak jsem ho jakože pohladil po tváři.

Druhý den jsem vyrazil do nemocnice, naštěstí Jill neměla službu, tak jsem nemusel nic složitě vysvětlovat. Sestře jsem jednoduše oznámil, že jsem Mattyho přítel a za chvíli jsem už byl u něj na pokoji. "Ahoj, Matty," pozdravil jsem jeho tělo. Matty hlídkoval na chodbě a včas mě varoval, že se Abby blíží - dorazila zase i s holkama asi po půl hodině, já jsem seděl u Mattyho postele, držel jsem ho za ruku a lehce ho hladil.

"Dobrý den," pozdravila mě opatrně. "Kdo jste?"

Vstal jsem od Mattyho postele. "Chris Norman, těší mě. Vy jste... ty seš určitě Abby. A ty budeš Anne a ty určitě Helen!" Usmál jsem se na všechny tři upřímně. A taky jsem to upřímně myslel, protože všechny tři byly hrozně sympatické.

"Jak to víte?" Podívala se na mě Abby nedůvěřivě.

"Já totiž... Já jsem Mattyho přítel... Seznámili jsme se měsíc před tím, než se tohle stalo... A Matty mě zatím nestihl vám představit, ale strašně moc mi o vás vyprávěl, takže jsem hned věděl, kdo jste. No a teď jsem vás konečně poznal, moc jsem se na to těšil... Akorát ta příležitost je taková..." Zadrhl se mi hlas.

"Ano," sklopila smutně oči a ve tváři jí byl vidět velký žal. Chytil jsem ji za ruce a přitiskl ji k sobě. Ona mě objala kolem pasu a já jsem vzal za každou ruku jednu holku. Abby mi tiše plakala na rameni a mně bylo taky do breku.

Matt postřehl, že Helen kouká přímo na něj. "Helen? Ty mě vidíš?" Zeptal se užasle, ale Helen se jenom nejistě pousmála, spíš jej jenom cítila, než přímo vnímala. Škoda, bylo by to mnohem jednodušší, kdyby i ona Mattyho skutečně vnímala. "Chrisi, přejdi k věci!" Nabádal mě Matty, když viděl, že Helen mu nepomůže.

Jenom jsem lehce zavrtěl hlavou. Abby mě pustila a otřela si oči. "Tak já vás nechám s Mattym o samotě, nebudu rušit," řekl jsem jí tiše a vyšel jsem na chodbu, Matty pochopitelně hned prošel dveřmi za mnou.

"Co je, proč jsi jí neřekl, ať mě nenechává odpojit?" Spustil na mě hned.

Ušklíbl jsem se. "Dobrý den, vidíme se sice prvně v životě, určitě ale nenechávejte bráchu odpojit od přístrojů... Ideální začátek konverzace, co říkáš? Neboj, pozvu ji na kafe a holky na zákusek, a pobavíme se o tom. Nezapomněl jsem, tak nestresuj."

Posedával jsem na chodbě a sledoval jsem nemocniční cvrkot, až konečně Abby s holkama vyšly z pokoje. Vyskočil jsem k nim. "Abby, můžu vás pozvat na kafe? Chtěl bych s váma něco probrat..."

"Jistě," odpověděla a vypadala přitom ještě zdrceněji než když přišla. Došli jsme všichni do kavárny vedle nemocnice, Matty šel samozřejmě s námi. Objednal jsem holkám zákusek a koktejl, my jsme si s Abby dali kávu.

"Víš..." Začal jsem, "Můžu ti tykat, že jo? Víš... Chtěl jsem se zeptat... Jaké jsou vlastně Mattyho vyhlídky? Mně k němu sice doktoři pouštějí, ale radši mi nic neříkají, tak nějak neví, jestli můžou nebo ne, když na Mattyho nemám žádný papír." Ušklíbl jsem se. "Jako by bylo důležitý, kdo má na koho jaké papíry," dodal jsem trpce.

Abby se na mě zadívala. "Víš, Chrisi... Doktoři rozhodli, že je na čase nechat Mattyho odpojit od přístrojů... Chyběl jim už jenom můj písemný souhlas." Hlas se jí lámal žalem.

"Ch...chyběl?" Vykoktal jsem ze sebe, protože jsem zaregistroval minulý čas.

Oči se jí zalily slzami. "Dneska jsem to v nemocnici podepsala... Zítra dopoledne, až budou holky ve školce... Ukončíme to trápení."

"Cože? To ne, Abby, já jsem tady!" Rozkřičel se na ni Matty zoufale.

"To... To nesmíš... To nemůžeš! Ne, to nejde! Utíkej tam, to musíš odvolat! Abby, proboha, to nemůžeš Mattymu udělat!" Vyhrkl jsem na ni.

"Už je pozdě, už to trápení skončíme..." Vypravila ze sebe přerývaně s očima zalitýma slzama.

"Vysvětli jí, že nejsem mrtvej!" Rozkřikl se Matty na mě.

Chytil jsem ji za ruce. "Abby... Matty není mrtvej... Vím to... Doktoři kecají... On se probere... Stoprocentně! Nesmíš ho zabít!" Brečel jsem taky. "Víš co, Abby... Zeptej se mě na něco! Na něco o Mattym. Něco, co víš jenom ty a on!" Vyhrkl jsem najednou.

"Proč?" Vůbec mě nepochopila.

"Udělej to, prosím tě, neptej se proč. Něco z dětství, cokoliv... Nějaké vaše tajemství... No tak..." Pobízel jsem ji.

"Ale... ale proč? Nechápu to, vysvětli mi to," naléhala na mě.

Podíval jsem se na Mattyho. "Řekni mi něco..." Spíš jsem to jenom zformuloval ústy, ani jsem to nešeptal. Matty naštěstí pochopil, kam mířím.

"Řekni jí o Garfieldovi! To byl kluk, se kterým se líbala den před svojí svatbou!"

Jenom jsem protočil panenky, no lepší historku si Matty opravdu nemohl vybrat. A ještě před holkama. "Abby..." Podíval jsem se jí do očí. "Den před svatbou? Garfield?" Zeptal jsem se tiše.

Otevřela pusu dokořán. "Jak tohle víš? Tohle nikdo neví!" Vyhrkla na mě.

"Ví to přece Matty, řeklas mu to."

"A on ti to řekl?"

Jenom jsem přikývl. "Ale todle mi prostě mohl říct dřív... Zeptej se mě na něco, na cokoliv... Proto to chci, abych ti dokázal, že Matty nezemřel!"

"A jak bys mohl něco takového vědět?" Ptala se pochybovačně, nedůvěřovala mi.

"Abby... Prostě se zeptej, ano?" Opakoval jsem jí trpělivě, jako s malým děckem.

"Tak dobře. Kolik jsem měla v dětství nejlepších kamarádek?"

Díval jsem se pořád na ni a čekal jsem na Mattyho nápovědu. "Ginger, Bellu a Eleanor," řekl Matty s úsměvem.

"Ginger, Bellu a Eleanor, takže tři..." Odpověděl jsem Abby a pořád jsem se na ni díval.

"Jak to můžeš vědět?" Vyhrkla na mě.

"Zkus ještě něco," řekl jsem místo odpovědi.

"Jak se jmenovala moje babička?"

"Genilla," odpověděl Matty a já to jenom zopakoval.

Abby vypadala skoro vystrašeně. "A moje teta?"

"Rachel."

"Rachel," zopakoval jsem.

"Okamžitě mi řekněte, jak to všechno víte!" Začala Abby hysterčit.

"Pšššt... Nevím to. Teda, doteď jsem to nevěděl. Ale ví to Matty a ten mi to řekl. On není mrtvej, Abby... To není nějaká moje naděje, to je fakt. Je tady, vidím ho, slyším ho... Je... je z něho duch... A oba věříme, že se dokáže vrátit do svýho těla. Pokud mu ho mezitím někdo nenechá zkremovat." Šeptal jsem jí.

"Ochranka! Okamžitě ho vyveďte, je to šílenec!" Začala Abby křičet.

"Musíš utéct, hned!" Vyhrkl na mě Matty a chtěl mě popadnout za ruku, ale jeho ruka jenom prolítla mou.

Sáhl jsem do kapsy, hodil na stůl bankovku a vyběhl jsem ven, zastavil jsem se až o pěkný kus dál. "No to to nevyšlo optimálně..." Popadal jsem dech. "Co to máš za ségru?"

"Buď rád, že na tebe nevytáhla pepřák, nosí ho stále u sebe." Ušklíbl se na mě Matty.

"Aha, no tak to je výhra... Co budeme sakra dělat?" Opáčil jsem a společně jsme vyrazili domů.